Malý mystický slovník naučný

Květoslav Minařík (www)

(výběr hesel) počet hesel:
Poslední aktualizace 15.01.2010 (dhárana, chaos, morálka)
A | B | C | D | E | F | G | H | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | V


A|

absolutno

nezávislé, neměnné a nepodmíněné jsoucno; v hierarchii kosmických jevů to nejvyšší. Zářící prvek, který přijímá a duchovně oživuje všechno stvořené. Nevymezitelné pole nebo prostředí, v němž existuje všechno stvoření, tj. viditelný vesmír jako svět makroskopický a fyzikální jako svět mikroskopický. Proto na absolutno nelze vztahovat pět základních přírodovědných dimenzí, totiž délku, šířku, výšku, prostor a čas. Tato okolnost se stává patrnou zejména při vylučovacích mystických pracích. Jogín nebo mystik, který vylučovacími postupy myslící činnosti vyčistil vědomí ode všech determinujících momentů, pozná, že v tomto vědomí je obsažen nejen celý svět, nýbrž vesmír jako objekt, jenž v něm sídlí. Fyzikálně mysticky to znamená, že první a poslední determinující moment osobního vědomí je tzv. zvratovou mezí; za ní vědomí přesahuje všechno, co před ní můžeme chápat jako fyzicky i pomyslně neobsáhnutelné lidskou myslí vzhledem k objemu a vzdálenostem. Tím realizace stavu absolutna vede ke zkušebnímu zjištění relativních dat všeho stvoření ve vesmíru i v živé přírodě.

absurdní

(z lat.) nesmyslný, protismyslný. V mystice můžeme za a. pokládat názor, že citově pasivní člověk, který věří a doufá v Boha a případně mu projeví svou náklonnost některými druhy mytické kázně, může dosáhnout pravých a dobrých duchovních výsledků. I v mystice je totiž nutná aktivita, která se projevuje ve vyhledávání duchovních kvalit a v jejich uplatňování v bytí člověka. Jinak tlak a příval podnětů k smyslovému životu přemůže každý subtilní vliv duchovních kvalit, takže člověk prokazující Bohu a duchovním kvalitám pouze uznání nebo pasivní oddanost, se z těchto podnětů nevymaní.

Adam

lidský archetyp, který si můžeme představovat jako člověka dosud neznečištěného bezvýhradného orientací do světa smyslů a na slastné prožitky. Proto je Adam člověk prostý a z vyššího hlediska mravně bezúhonný. Nemá však zkušenost ze strastí běžného lidského života, proto není odolný proti smyslovým pokušením a postupně jim propadá. Tak se pomalu zaplétá do rozporů a strastí. Jejich dostatečná míra vede na cestu mravní očisty, která vrcholí v témž stavu nevinnosti, ovšem zlepšeného zářícím "kristovstvím".

V absolutním smyslu bychom tedy mohli Adama považovat za prvotní fyzický projev božství, který postupně propadal mravní a fyziologické degeneraci, při níž posléze vznikli lidé. Ale tato sestupná tendence ještě stále trvá, protože je skryta v samém uzpůsobení lidí, které tmelily věky. A jestliže kdy dojde k obratu na této sestupné cestě, bude to cesta mystická. Ta se v nejvyšším pojetí vyznačuje spalovacím procesem, obnovujícím stagnující bytí. Tak se Adam znovuzrodí a stane se opět božskou bytostí, která již bude mít zkušenosti z úpadku a tím bude schopna udržet vyšší znovu nabyté vlastnosti.

Původní elementy stvoření, které mají božskou povahu, musí své vyšší kvality stále obnovovat. Každý druh projevu bytí je totiž emanací bytí centrálního nebo duchovního, a proto již představuje periferii kvalit s odstředivou tendencí, tj. s tendencí k dalším stupňům degenerace, příp. k vlastnostem zhutnění. Proto je mystické úsilí nezbytným momentem bytí; nejprve zpomaluje, pak zastavuje a posléze obrací proces úpadkový v proces vzestupný. Tuto změnu tendence pociťuje každý tvor, u něhož k ní dochází, jako množící se a stupňující krize a utrpení.

Adam je stav, který je ještě vzdálen rychlého úpadku. Proto symbolizuje blaženost karmického mládí, které trvá jistou dobu, ale pak přestává; jakmile se stav Adam stane starým bytím, musí se obrodit ohněm zřeknutí se světa, které ho duchovně nebo kvalitativně regeneruje a vrací opět do rajského stavu.

Adam Kadmon

první Adam, který byl podle kabaly nejdokonalejší emanací božství a tím i reprodukcí vesmíru, mikrokosmem nejen podle vnitřního uspořádání, nýbrž i podle osoby, či snad ještě lépe podle psychického vybavení. To znamená, že vesmír myslí a uvažuje jako bytost lidská. Jako v lidské bytosti žijí organismy, které nic nevědí o člověku jako o myslícím a uvažujícím tvoru, tak ve vesmíru žijí lidé, kteří nedovedou pochopit, že vesmír je psychicky dobře vybaveným individuem.

agens

(z lat.) činitel, původce; síla, působící jako skrytá příčina úkazů.

Agni

védský bůh svatého obětního ohně, při němž je on prostředníkem mezi bohy a obětujícími lidmi

akáša

stavební látka stvoření, která souvisí s prostorem. Proto pokud musíme chápat vesmír jako absolutno, musíme stavební látku těl, akášu, považovat za neexistující resp. za latentní a nekonečně řídký pra-element. Jakmile chápeme vesmír jako prostor, tu již můžeme akášu považovat za smyslově působivý nebo vnímatelný jev. Jinými slovy: konečný prostor nelze oddělovat od stavebního materiálu, který je po dobu existence v prostoru vždy v činnosti. Na úrovni elektromagnetických oscilací je tento materiál tak "hustý", že se z něho mohou vytvářet formace, které se sami sebou stávají jevy, vybavenými gravitační silou, která porušuje rovnovážný stav kosmického stavebního materiálu. Tímto způsobem se vytváří empirický vesmír s rotačními momenty formujících se podprostorů, čili kosmických těl. Tím je konečně akáše přiřčen charakter prapodstaty kosmických těl a tím všech těl vůbec. Tato prapodstata je v prvopočátku pouze prostorem, v dalším etapě kosmickými tělesy, nezapomínáme-li ovšem na relativní povahu existujícího bytí. Za těchto okolností si můžeme pojem existence něčeho odmyslit od pojmu "pole", na němž se promítá jakákoli existence, která je v prapůvodním stavu akáši. Z jiného hlediska je akáša synonymum světového éteru, s jehož existencí se snad nyní již nepočítá.

ánanda

(sans.) nadsmyslové blaho; prvotní stav átmana. Často se používá jako druhá část mnišských jmen.

arhat

(sans.) ctihodný. Především jde o světce, který dosáhl na zemi poznání a je zbaven podrobenosti reikarnačnímu zákonu (reinkarnace). Žije nirvánu v tomto životě, není tedy pro něho pouze posmrtným stavem.

askeze

askeze (z řec) přísný způsob života, odříkání. Askezi můžeme zhruba rozdělit do tří kategorií. Za nejnižší druh askeze se považuje tělesné odříkání bez vyšších cílů. Proto tato askeze může napomáhat rozvoji truchlivých myšlenek a názorů, z nich se vyvíjí osobní tvrdost. Když tato tvrdost uzraje, může se v jednání objevit bezohlednost, jejímž vlivem se již asketa dostává na karmické scestí ústící v pekelných inkarnacích. Je-li askeze provázena spokojeností a pocity štěstí, vede ke šťastným světským vyústěním, ke zlepšení karmy a ke šťastnějším světským inkarnacím. Nejvyšším druhem askeze je potlačování světských sklonů, vášní a pudů a též systematický rozvoj duševního uvolnění se zaměřením mysli k Bohu, světlu a pravdě. Když posléze potlačí asketa všechnu duševní činnost a věnuje se rozvíjení pocitu boží přítomnosti, je to božská a dokonalá askeze.

átman

(san.) "svůj" kosmické Já božské povahy, nesmrtelná a nepomíjející podstata každého jedince, jež se v člověku upevňuje a zosobňuje silou sebeuvědomění.

ÁTMÁNAM VIDDHI (sans.)

(san.) „poznej sám sebe"; "sebepoznání" na úrovni átmana, čili nejvyššího principu v člověku.

AVADHÚTA

avadhúta (san.) člověk, který dosáhl božského vědění a vzdal se všech vztahů ke světu. Viz též titikšá.

AVIDJA

(sans.) zaujetí světem, nevědomost jako protiklad osvícení. První ze dvanácti posloupných příčin znovuvtělovnání niddána podle buddhismu. V nejširším pojetí je projevem avidja každý osobitý názor, pokud není objektivní v pravém slova smyslu. A jelikož je naše činnost inspirována právě osobitými názory, je avidja pravou příčinou strasti v celém jejím rozsahu. Ale nejdůležitějším následkem avidja je osobní činnost, podložená sobeckými zřeteli. Následkem avidja je člověk stále činný proto, aby nahromadil věci, o nichž si myslí, že mu dají spokojenost nebo štěstí; to však není možné, protože avidja zvýrazňuje pojem já a ty. Štěstí může vzniknout teprve když vše, co existuje, považujeme buď za já, nebo za ty. Neztotožnění já se vším existujícím, podmíněné nevědomostí, potřebuje nástroje, jimiž jsou smysly, které zprostředkují abstraktní fakt, totiž dotyk. Dotyk vyžaduje funkci zvanou pociťování. Pociťování vyvolává touhu o zkušenostech, z čehož se zase rodí lpění na lpění je zase závislé dění jako aktivita opakující se za účelem potlačení pocitu bezduché prázdnoty. Dění přechází v setrvačnost energetických vibrací, jejichž následkem je reinkarnovaní; reinkarnování je spojené se stárnutím, nemocemi, zmíráním, starostmi, bolestmi a zoufalstvím. Tím se avidja stává pravou příčinou existence sansára;jejím odstraněním je v normálním průběhu dosaženo nejprve duchovní svobody a později rozplynutí bytí jakožto komplexu strasti. V józe se proti avidja postupuje tak, že si jogínové netvoří názor o ničem, co předně předstupuje jako životní náhodilost, nebo jev, nebo skutečnost se všemi jejími charakteristickým znaky. Tím na ně všechny skutečnosti začnou působit pouze fyzikálně, takže mohou být správně posouzeny a zhodnoceny a nakonec překonány, protože jogín poznal jejich pomíjejícnost.

aviči

(sans.) temná nebo relativně černá sféra, pohlcující nebo ničící lidskou individualitu. Je nejnižší sférou bytí, nejtemnější z buddhistických pekelných sfér. Otevírá se těm bytostem, které nechtějí nic vědět o existenci vyšších kvalit, než jsou např. předměty určené k vzbuzování slastných smyslových zážitků. Proto se tato sféra otevírá především těm ateistům, kteří popírají existenci kvalit nadsmyslového světa a kteří toto popírání zdůrazňují buď přirozeným nebo zatvrzelým uznáváním smyslových vjemů jako jediných reálných nebo racionálních. Takový lidé se psychický sytí pouze těmi kvalitami, jejichž tendence je ve vztahu k životu zmrtvující a její cíl je v úplném zmrtvění.


B

bardo

(tibetsky bar - uprostřed, do - dvou) stav mezi okamžikem smrti a okamžikem nového vtělení, v němž je pasivní intelekt zemřelého člověka vystaven kaleidoskopu jevů nejprve pokojných, pak hrozivých a posléze sféře přeludů jako např. ve snu. Než se však tento kaleidoskop rozvine, představuje se intelektu zemřelého nebo umírajícího člověka nediferencované božské světla barda zvaného čhi-khai, které souvisí se svítáním stavu dharmakája. Když člověk během života pozná toto světlo pomocí mystických zkušeností, pojme k němu náklonnost, čímž je realizuje a dosáhne spásy. Nezná-li je však, protože věnoval zájem pouze jevům diferencovaným, nepojme k němu náklonnost a tím se vlastně drží na úrovni obvyklého sebeuvědomění. To je předpokladem rozvoje druhého stupně barda zvaného čhos-ňid. Toto bardo začíná vizemi božských personifikací jednotlivých živlů, které se nazývají dhjánibuddhové. Když člověk na základě karmických zásluh pojme k těmto buddhům náklonost, bude jimi absorbován v jejich světě a dosáhne božského ztělesnění ve stavu sambhógakája, kterou je možno chápat jako prvotní projev emanací absolutna, jako vysoký božský svět. Když však nemá potřebné karmické zásluhy, zdrží se jeho intelekt v oblasti bytí, kterou právě (smrtí) opuští, takže se dočká obráceného aspektu těchto buddhů, které vnímá jako héruky, strážce božských oblastí s hrozivým vzezřením, jimž odstrašují každého, kdo se nenaučil vidět ve všem dobrotivého a milosrdného Boha. Když se tomu naučil, bude zachráněn na tomto stupni barda, což znamená spásu na stupni božského ztělesnění, zvaného sambhogakaja. Když se tomu nenaučil, setrvá jeho intelekt ve smrtných stavech pln strachu dokud se nebe čhos-ňid neuzavře a nezačnou se rozvíjet vize diferencované a podléhající karmě, což souvisí s bardem zvaným srid-pai.

Jakmile se rozvine toto bardo, začne působit síla karmických zásluh či nezásluh, vedoucí člověka světem nám známých skutečností. Ve skrze dobrý člověk, který je schopen vidět ve všem světském dění hru, kterou se těší sám Bůh, a který má nezničitelnou víru v dobro má zpravidla čáku zachytit se na některém stupni srid-pai barda; když se na takovém stupni pozná jako svobodná, Bohem omilostněná bytost, bude zachráněn ve stavu nirmanakája, v němž se nacházejí lidské bytosti božstvím velmi prostoupené, jako byli např.Buddha, Ježíš a jiní velcí božští mudrci. Když nebude mít žádoucí karmické zásluhy, které mu poskytují takový názor na život a dění, bude podroben jevům, které se rozvíjí před jeho zrakem a na základě své karmy se zachytí ve stavu, který odpovídá své skutkové karmě. Nebude již zachráněn před znovuzrozením, ale zrodí se znovu jako bytost podrobená přírodním zákonům a ve svém budoucím životě bude prožívat osudy, které budou odpovídat povaze jeho dřívějšího počínání. Bude muset stále putovat sansárem a čekat na další příležitost k vykoupení.

Kromě uvedených bard existují ještě tři další, totiž bardo zrození, bardo snů, a bardo dhjány. Tato barda vystupují jako následek pasivity vědomí v těchto stavech, nebot bardo vždy značí dění, v němž zevní okolnosti mají převahu nad odporovou silou psychické přirozenosti individua - Bardo dhjány se myslí samovolné vizuální asociace: když tyto asociace člověk překoná uvědomělém soustředěním, změní se bardo dhjány v procesy poznávání. Za ideál mystické výchovy považujeme to, aby funkce empirického uvědomování nepřekážely mystickým procesům, vyvolávaných soustředěním.

bdění

psychický stav, provázený dokonalou evidencí vjemů i vlastní bytost. Proto bdění můžeme pokládat za tlumené již tehdy, když je člověk za normálního stavu vědomí málo všímavý, nebo je zaujatý sám sebou či nějakou myšlenkou, nebo když nechá bloudit mysl, nebo se nechá unášet city. Za těchto okolností vždy sní, i když se zdá, že bdí. Za nejvyšší stupeň bdění považují mystikové duševní probuzení, které je spojeno se vznikem osvícení. Proto moudrost a mystické poznání mají přirozený psychický podklad; jsou znamením nejvyšší bdělosti, jež je možno dosáhnout pomocí zevrubného uvědomování dějů ve vlastní bytosti i ve světě v jednom okamžiku a v nejvyšším měřítku. Každý neuvědomělý psychický pochod bdělost oslabuje a tím i napomáhá rozvoji stavu snů a nevědomosti, která člověka duševně ovládne

bhaktijóga

jóga lásky a oddanosti k Bohu. Psychologický význam této jógy je v otevírání se člověka vyšším principům, které vzývá a podrobuje se jim. Tímto způsobem se dobře potlačí nižší zřetele a člověk se upravuje na vyšší vjemy a prožívání, jakož i na realizaci božských stavů. Bhaktijógu je možno považovat za školu lásky k Bohu. Její první stupeň je vaidhi-bhakti, čili vzývání Boha a odevzdávání se do vůle boží. Druhým je rága-bhakti, čili pravé uskutečnění lásky k Bohu. Třetím je para-bhakti, čili poznání Boha ve všem, co člověka obklopuje. V jiném pojetí je první stupeň známkou pokusů jednotlivce být božím. Druhý stupeň znamená stav, v němž si je člověk vědom toho, že je božím. Třetí stupeň znamená realizaci bhakti; jogín, který se věnoval lásce k bohu, dosahuje toho, že ho nachází a vidí ve všem. Tato realizace je toho druhu, že člověk pozná sebe jako Boha, s čímž zase souvisí rozvoj pocitu svobody, který vrcholí do stavu, v němž člověk poznává sebe jako absolutno. Tím se uzavírá vývojový proces a člověk dosahuje spásy v pravém smyslu toho slova. Tento poslední a nejvyšší stav bývá nazýván též prema-bhakti nebo mahá-bháva.

Bůh pozorovatel

tichý svědek veškerého dění, nejvyšší ústřední kosmický a bytostný princip. Protože existuje v tvůrčí oblasti, odráží veškeré dění v usuzující schopnosti, která je pak rozčleňuje a hodnotí. Jogín tohoto boha nachází při ponořování do své vlastní bytosti, kde se vše jeví jako proces s výjimkou jediné principu nebo složky. Když je tato složka dobrými mystickými postupy zbavena povrchových nečistot, které se v ní odrážejí při nekázni, vystupuje před osobním vědomím vědomím jogína jako princip zrcadlící všechno, co kde existuje a děje. Když jogín odstraní i nejlehčí závany z psychického neklidu, začne princip, nazývaný bůh pozorovatel zrcadlit všechno v nekonečném rozsahu a jogín se stane vševědoucím. Na hranici vševědoucnosti jogín poznává, že bůh pozorovatel jako zrcadlící princip v jeho bytosti je totožný s týmž principem kosmickým, takže právě, takže právě v tomto vesmírném principu nachází totožnost svého bytí s vesmírem a tím ovšem totožnost átmana s bráhmanem. Poznáním této totožnosti vzchází nejvyšší mystické zasvěcení, jehož je možno dosáhnout na zemi v lidském těle.

brahman

výraz pro boha jako absolutno;absolutní realita, beztvará podstata, princip božství. Na rozdíl od Brahma, což je výraz pro Boha Stvořitele.

bráhman

příslušník nejvyšší kasty v hinduismu, často kněz obětník. Jejich kněžský úřad se dědí, takže zůstává v týchž rodinách po celá staletí.

buddha

probuzený, osvícený. Stav buddha představuje osvícení, prostoupené indiferentismem s malým nádechem neosobního soucitu se vším co žije. Z tohoto hlediska je zřejmé, že se na cestě k odosobnění může stát buddhou každý člověk, jestliže jeho srdce nevyprahlo od soucitu a lásky.

buddhi

(sans.)inteligence, porozumění; rozum v buddhistickém pojetí. Tedy nikdy pouze funkce mozku, nýbrž oblast kvalit, v níž sídlí bohové vyššího řádu. V biofyzikálním smyslu nadtělesná kvalita, která obdařuje denní vědomí poznáním.

buddhovství

stav dokonalého osvícení, synonymum výrazu dharmakája

celibát

- bezženství, resp. bezmužství. Vyvolává stav osamocení, které je nezbytné pro jogíny jdoucí cestou psychologického výzkumu vlastního bytí. Je-li tedy celibát dokonalý, nemohou se do tohoto bádání vměšovat psychologické činitele, které vyvolávají předsudky, a proto znemožňují vznik poznání. To znamená, že se člověk vyhne matení pojmů, které za kritických okolností vyúsťuje v psychotických stavech. Proto celibát pročišťuje obzorové pole. Ve vyšších mystických polohách člověku dovoluje realizovat brahmický stav, aniž propadne prokletí za profanaci nejvyšších principů, k níž dochází právě zapojením do světa prostřednictvím erotických vztahů. Toto zapojení je totiž stále živé, ale jeví se jako latentní až do navázání vnitřních vztahů jogína se světským člověkem; tato latence pak trvá následkem fyziologické příbuznosti askety a ostatních bytostí a tvorů vybavených fyzickými těly, ale přestává nebo zaniká právě tím, že jogín zachováváním celibátu ruší všechny duševní vztahy se světskými tvory a lidmi. V jiném ohledu se celibát používá k poznání sebe sama na úrovni emocí. Teprve zdrženlivost jogínovi ukáže jeho sklony a erotickou životnost, které podmiňují zaujatost a tudíž neschopnost správného poznání. Když jogín zdrženlivostí přemůže všechny emocionální podněty vedoucí ke skutkům erotiky, aniž se musel uchýlit ke zúžení vědomí podle příkladu tzv. pštrosí politiky, stane se objektivně nazírajícím člověkem. Tento stav vede k duševnímu osvobození od všech strastných momentů.

centrální

středový. V objemových vztazích kosmologických a fyzikálních jsou centrální nejvyšší kvality, které hierarchicky symbolizují bohy vyššího a nejvyššího řádu. Z psychologického hlediska jsou centrální božské principy, které jsou nebo nejsou rozvinuty, podle toho, jaké zřetele má člověk. V biofyzikálním smyslu je centrální především faktor, který se v bytosti mystika projevuje jako příjemně působící oheň ve středu prsou, hledí-li ovšem na problémy mystického vývoje z pocitové základny; hledí-li na tyto problémy ze základny poznání nebo vědění, pak pouze světlo, které má charakter bódhi. V univerzálním mystickém smyslu je centrální pozorovatel, kdežto v prostém univerzálním smyslu Prázdnota jako absolutno. Výrazem centrální se myslí vždy principy; jevy náležejí do kategorie stavů periferních.

cit

schopnost čít, vnímat smysly; biologicky zprostředkuje všechno potřebné k udržení existence bytosti. V podstatě je cit jev fyzikální, elektromagnetický; náleží do sféry periferních tvůrčích biologikých sil. Je to stále činný dotykový fenomen, jehož prostřednictvím se slučují nebo rozlučují vnitřní síly jednotlivých bytostí;tím se vyvolává tvoření a přetváření v živé přírodě

V hierarchii sil tvořících bytost náleží do střední úrovně. esenciální trojici tvoří denní vědomí, rozum a mysl. Substancionální trojice je cit, pud a vásany. Nadřazenou složkou těchto trojic je "centrum bytí", ono !jádro!, které se jmenuje átman. Jeho vyšší aspekt působí jako světlo, jímž si já svítí na svět jevů; nižší aspekt tvoří "svědka" , který umožňuje zažívat svět prostřednictvím reflexů a jehož hodnotíme jako "boží jiskru" , "duši" nebo "ducha" živého bytí, především člověka. Když se na poznávací schopnost (átmana) a onoho svědka navrství soudržné trojice esencí a substancí, vytváří se jev, který známe jako bytost vybavenou tělem.


D

ďábel

(z lat., řec. pův.) - ztělesnění vůle ke chtíči, smyslnosti a tím i ke zlu a egocentrismu. Také personifikace elementárních sklonů, která se nepromítá až do hmotné úrovně, ale zůstává v oblasti představ v astrálním světě. Proto ďábel zůstává skryt našim smyslům. Promítá se však do jejich sféry tehdy, když se člověk stává polobdělým a duševně setrvává na úrovni elementárních sklonů. Ďábel je považován za bytost, která je schopna chtít a činit zlo, ale zřejmě v něm rozhoduje hnací síla sklonů. Jeho existence je provázena větším utrpením než existence lidí, protože ďábel náleží do světa nižší a tím i horší karmy.

dhárana

soustředění, koncentrace; především však šestý člen jógického školení podle Pataňdžálího systému. Týká se mysli. Pěti předchozími členy má být mysl připravena na to, aby dovedla na okamžik zachytit a identifikovat transcendentní prvek, který má být posléze realizován. Tento transcendentní prvek nemůže člověk vůbec vnímat, když jeho mysl zůstává upoutána na předměty hmotného světa a přechází od jednoho předmětu k druhému. Transcendentní prvek, který vystupuje před vědomím pouze v okamžicích nepřipoutanosti mysli na předměty smyslového světa, se takové mysli nemůže připomenout, protože období té nepřipoutanosti je časově příliš nepatrné.

Transcendentní kvalita tedy vyvstává ve vědomí pouze v době, kdy se mysl neupíná na žádný smyslový předmět. Tento čas nebo mezidobí pro světskou mysl znamená vjem prázdnoty, která jakoby hrozí pohltit a zničit individualitu. To je důvod, proč se člověk vyhýbá prázdné mysli a proč tolik lpí na smyslových předmětech. Ale pět předchozích členů jógického školení má člověka připravit na to, aby si oblíbil stav nelpění na smyslových předmětech. Má si zvyknout na stav, v němž si uvědomuje cosi podobného prázdnotě kosmických dálav, aby jeho mysl mohla být činná ve větších prostorách, než jsou vytvářeny rozmístěním smyslových předmětů. Pak teprve bude schopna vnímat transcendentní prvek a konkrétním zaměřením pozornosti jej identifikovat jako další přírodní jevy.

Kdyby tedy někdo v touze po jógických zkušenostech pochopil tento člen jógického školení jako spočinutí mysli na jediném předmětu po dobu dvanácti vteřin – tuto poučku najdete v některých jógických spisech – postupoval by nesprávně. Takového soustředění lze dosáhnout nezávisle na pěti předchozích členech jógického školení. Když ho však nedosáhne mysl schopna vnímat transcendentní kvality, vede toto soustředění ke zúžení vědomí a k dalšímu nadměrnému hromadění psychických faktorů, které vedou k převaze emocionálních projevů.

Bude-li tedy člověk zralý pro tento šestý člen jógického školení, bude to předpoklad pro identifikaci transcendentní kvality, která má všechny znaky božské povahy. Tyto znaky se realizují do božského majestátu na základě funkce mysli jógicky se školícího člověka. Tím však není řečeno, že tu jde pouze o duševní mechaniku subjektu, která mu sama vytváří jeho vlastní abstraktní svět. Transcendentní kvalita má totiž tu vlastnost, že se mysli, která se zabývá pouze elementárním světem subjektu a není činná v konkretizujícím smyslu, jeví se jako prázdnota. Mysl, která se rozlétává do nekonečných prostorů a zbožňuje všechno jako svit nebo jas, se transcendentní kvalita jeví někdy jako síla na vše svítící, jindy zase jako božstvo, které svého zbožňovatele může obdařit i světlem i moudrostí.

Všechno tedy záleží na vztazích vytvářených osobním postojem. Týž vesmír, který je pouze prázdným prostorem o teplotě 0°K, se může jevit jako vesmír potencionálně svítící a plný života, nebo jako živá bytost, již pro její vlastní kvality náleží jméno Bůh. Předchozích pět členů jógického školení ukáže, jaký vesmír se jogínovi projeví; nejprve to však bude jako jeho vlastní dobrý duševní stav. Správná průprava pomocí pěti předchozích členů jógického školení mu jistě ukáže vesmír nejvyšší, nejprve však v dosavadním osobním pojetí jako okamžikové uvolnění a oproštění od strasti, potom jako ztělesněné božstvo, v němž jsou světy a hvězdné systémy pouze uzlinami, středisky nebo orgány. Nakonec se vesmír ukáže jako jev uvnitř absolutna. Stav dhárany proto znamená přenos vědomí ze světa smyslových jevů do světa vyššího, nadsmyslového, v němž se ukazují být smyslové jevy pouze nižšími, podřadnými skutečnostmi.

DHARMAKÁJA

- v mahajánském buddhismu název pro nejvyšší ze tří " těl ", kulovité Světlo moudrosti nebo také stav "pravdy samé o sobě"; čisté transcendentní bytí Buddhy. Je to stav prvního stupně rozlišení absolutna, v lidském smyslu pak ztotožnění osobního vědomí s univerzálním, s minimálním nádechem diferenciace(jáství), a tím ovšem absolutní kosmické bytí; jeho tělesnost se podobá nekonečnému hvězdnému oblak, z něhož později vzniká hvězdný systém. Nebo jinak: právě vzniklý kosmický jas, který se postupně přetváří ve hvězdný systém. V mystickém smyslu to, co se vytváří poznáním, že neexistuje žádné osobní já a že všechna individua jsou vždy totožná s transcendentním absolutnem. Též "tělo Pravdy" nebo "tělo Zákona", to je věčná "moudrost o sobě", nepředstavitelná a neznázornitelná, i když v mnohých symbolech znázorňovaná a představovatelná. Také prasvětlo bez začátku, konce a barvy nebo dokonalá Prázdnota, nebo též dokonalé osvícení. Další dvě mystická těla jsou sambhogakája, a nirmanakája. Každý buddha má podíl na povaze tří káj v průběhu svého vývoje. Všechna tři těla zahrnuje a transcedentuje tělo čtvrté svabhávikája, neboli tělo pravé, vnitřní skutečné podstaty.


G

GENEZE

-(z řec. Genesis) název první knihy Mojžíše ve starém zákoně, zvané Kniha stvoření. Mojžíšův popis stvoření v Genezi je obdivuhodný. Skvěle zobrazuje vývoj stvoření od prvopočátku, který si musíme představit jako prázdný prostor; z něho se vyvíjí všechno existující popudem podmíněným elektromagnetickým potenciálem, který Mojžíš nazval SLOVO, logos. Je-li totiž tzv. prázdný prostor, obsahující vždycky materiály v určitém (potenciálním) stavu, atakován energií, zvanou elektromagnetický potenciál nebo logos, vytváří se v něm vždycky jevy, které se v první fázi projevují schopností individualizace. To je Mojžíšovo světlo, stvořené Bohem v první den. A z původní chaosu, vznikajícího podnětnou akcí logosu, se začnou vyčleňovat jevy, které ovšem ihned nacházejí svůj protějšek, prostor, podle Mojžíše nebe. A jako jsou hmotné jevy (země), potenciálně schopné dát vznik životu, ihned rozčleňovány do kategorií hmoty blízké původnímu stavu (voda) a stavu protikladnému (země), tak se zase kategorizuje nebe do stavu božího ducha. Tím jsou dány všechny potřebné podmínky pro vznik všeho stvoření, které má v sobě vždycky mrtvou hmotu (zemi), oživující materii ve smyslu živých buňek (vodu), a dech ducha života, to je prostor, modifikovaný na vzduch. Teprve tření ve hmotách a gravitační faktor dávají vzniknout ohni. A popud logu působí dále, čímž vznikají jevy různého stupně životnosti od minerálu až k animálním jevům. Potud Mojžíš popisuje vznik stvoření skvěle, ovšem v termínech předcházejících přírodovědné pojmy. Nemusíme se tady snažit vyvracet "náboženskou představu" o stvoření. I věda nás již přivádí k podobné představě stvoření a přivede nás k ní v okamžiku, kdy plně a správně zhodnotí pojem "pole". Od tohoto okamžiku pozná, že stvoření se počalo právě od tohoto pole, tedy od prázdnoty. A že světlo bylo stvořeno první den, kdežto slunce a měsíc až dne čtvrtého, také nesvědčí o nedomyšlenosti teorie vzniku stvoření. Světlo, stvořené prvního dne, je faktor, umožnující jevům se uvědomovat, nebo se individualizovat, nebo existovat v podobě jedince proti všemu vnějšímu světu. K tomu není třeba ani slunce, ani měsíce, ani hvězd, nýbrž pouze diferenciačního momentu, který se vyskytuje vždy, když něco vzniká a vznikne. Slunce a měsíc je třeba teprve pro smyslovou činnost nebo funkci. Hmotná čidla nejsou totéž, co faktor zvaný sebeuvědomění. A pokud jde o Adama, je to jedna z vývojových kategorií stvoření, vybavená schopností empirického uvědomování. Jeho schopnost jako schopnost živého organismu v podobě bytosti je pouze prostředkem ke zřetězení tvůrčího procesu; to pak nazýváme inteligence. Tu postrádali nebeští tvorové, kteří byly podle Mojžíše oněmi jinými rody, z nichž si Kain vybral svou ženu. To je asi způsob, jak je možno vykládat Geneze.

GRAVITACE

přitažlivost - všeobecná vlastnost hmoty, která se projevuje vzájemným silovým působením hmotných objektů; zemská přitažlivost. Toto vysvětlení se týká makrokosmu a znamená, že dvě hmoty rozmístěné v prostoru na sebe působí, i když nejsou v jiných objektivních vztazích. Tento fakt nás může podnítit k rozličným filosofickým úvahám, na než dává odpověď atomistika. I v atomech působí gravitační síly srovnatelné s gravitačními silami v kosmu, ale protože zde jde o svět mikroskopický, hledá se pro tuto gravitaci vysvětlení, které se v makrokosmu nehledalo. V atomistice vznikl pojem pole ,  v němž se atom integruje s různými náboji, ale nevyvozuje se z toho závěr pro makrokosmos.

V marxistickém světě se pole pokládá za formu hmoty. To je ovšem nutno aplikovat i na makrokosmos, ale tím se zase narušuje původní marxistický názor na hmotu. V každém případě si však definice"pole" nezadá s teorií světového éteru, v němž pluly planety a který umožňoval dospět k pojmu gravitace. Proto nemůžeme podstatu gravitace vysvětlovat, leda v souvislosti s názorem, že vesmír je iluze. V tomto případě představuje prostor prostředí, kde existuje iluze - stvoření, a toto prostředí je samozřejmě kompaktní. A fyzika, která je také vědní obor, zabývající se tzv. iluzorními ději, může tento celek (vesmír) označit za prostředí elektromagnetických jevů, které jsou jinou formou gravitace. Vzhledem k těmto pojmům jsou skutečnosti pouhými znaky v prostorčasu, jehož existence je možná jen na základě existence těchto znaků. Jinak tyto znaky neznamenají vůbec nic, jsou bez podstaty, jsou iluzí.

Považujeme-li určitý znak, jímž vlastně jsme třeba my sami, za skutečnost, pak v ní ovšem nacházíme vazby, které jsou shodné s vazbami jako mezi mikroskopickými, tak i makroskopickými jevy. To nás zobrazuje jako gravitační případ v gravitačním poli, slunce jako "případ" v kosmickém gravitačním poli analogicky podle závěrů, že elektron je "případ" v poli atomu.

Se zřetelem na to musíme dospět k postulátu, že jsme vlastně ničím a na základě toho nedělat ze sebe něco, co je schopno poznání  pomocí diskurzivních postupů, nebo něco, co může určovat běh čemukoliv ve světě i mimo svět. Ano! Gravitace existuje. Je symbolem podivuhodné skutečnosti, že jeden vesmír skrývá druhý a že všechny vesmíry dohromady tvoří  souhrn nicotných případů, jež pouze libovůle nebo moc může nazývat hmota, kdežto moudrost je může nazývat pouze nic. Individuální pojetí sebe u těchto "nic" však mnohé mění. Tato nic se totiž vždy považují za něco, a proto jim vládne mravní zákon, který spojuje vzhledem  k těmto něco každou příčinu s následkem. Pro tento následek, toto "něco", je naléhavá skutečnost dobré povahy, když příčina byla dobrá;  za naléhavou pokládá skutečnost zlé povahy, když příčina byla zlá. Zde se gravitace specializuje na výběr kvalit, nebo¶ dobro přitahuje dobro , kdežto zlo jen zlo.

V mystickém vývojovém kurzu gravitace znamená soudržnost psychických faktorů zřejmých, jako je např. vědomí, myšlení, uvědomování a evidentní cítění, i těch , které se skrývají a které označujeme výrazem atavismy. Tím se teorie gravitace rozšiřuje na další pole faktů a vztáhneme-li si ji i na atomický svět, znamená nejen "tíhové zrychlení", nýbrž i nedílnost universálního bytí, jehož jednotlivé jevy jsou pouze událostmi na nedílném "poli" univerza.

Z filozofického hlediska nemůžeme ovšem tomuto materiálu přiznat charakter nějaké poznané nebo poznatelné skutečnosti, leda bychom mluvili o energiích ve stavu projevů. Ale za těchto okolností se smíme domnívat pouze to, že jevy jsou stavy nebo víry na těle nedělitelné univerzální substance, které přísluší tento název proto, že v ní existuje možnost něčemu se projevit. Jinak by byl pro ní vhodný název fluidum, které má také jakousi struktůru připouštějící  vytváření stavů nebo vírů a které se nemůže považovat za "nic" jako pole, v němž se odehrávají atomické děje.

Jelikož však stavy nebo víry, o nichž jsem mluvil, jsou vždy vůči sobě v takovém poměru, že se vzájemně přitahují", je gravitace sama polem a tím i oblastí, kterou označujeme slovem univerzum, a proto čímsi konečným. Mystik, jemuž se podařilo vyprostit empirické vědomí ze sítě, kterou označujeme slovem tělo, nachází v tomto univerzu to, co nelze definovat, ale pro co používáme název absolutno.

Gravitace je přítomná všude, kde, je něco hmotného nebo vyhraněného, jako např. sebeuvědomění v konkrétním pojetí; znamená proto vše omezující faktor v časově prostorových vztazích, i když jde o podstatu živoucího bytí, které s projevuje jako cosi konkrétního. Je-li konkrétní psychický projev úplně zrušen, vyprostí se člověk z oblasti gravitace a dosáhne realizace absolutna.


H

HMAT

smysl zprostředkující více či méně uvědomělí  dotyk s okolním světem na prvním stupni a látkovou výměnou na druhém stupni. Proto je hmat spojen se smyslem pro sebezáchovu a tkví vlastně až v membránovém napětí buňek;  je tedy prvotním psychicko - fyziologickým projevem nejen oživení, nýbrž i vůle k životu, které dává konkrétní výraz.

Jelikož na hmatu závisí zachování života na nejnižších stupních oživení hmoty, je hmat smyslovou pra-funkcí, která v mystice prochází vývojem od bezděčného uchopování až k jasnocitu, který umožňuje zkoumat jevy a události psychickým dotykem. Jeli primitivní funkce hmatu ovládnuta nebo potlačena, získává člověk vládu nad samsárickými pochody života. Jinými slovy: kdo ovládne a potom moudře zruší primitivní funkci hmatu, dosáhne vykoupení bytostnou nepřilnavostí k věcem smyslového světa, stane držitelem stavu vykoupení z vlastní vůle. V buddhismu se to nazývá bluduprostém vykoupení srdce. Ale neovládne-li mystik hmat, pak stojí vždy pouze na mezistupních (mezi sansárem a nirvánou); paranirvány může dosáhnout pouze tím, že za ni smrti zaplatí patřičnou daň.

Funkce hmatu se tedy v bytosti uplatňuje univerzálně. Začíná v míše, kolem níž gravitují všechny orgány, čímž vlastně vzniká soudržnost v celé bytosti. To platí především pro sféru fyzickou. V psychické oblasti umožňuje míšní uspořádání touhu po žití. V této sféře hmat vytváří elektromagnetické fenomény permanentního chtění, které je podstatou psychické gravitace, poutající fyzikální faktory, oživující živé tvory. Je-li zrušen hmat, nemůže být bytí podmínkou nové existence, čili zastavuje se reinkarnace.

HMOTA

v obecném smyslu vše, co je základem mrtvé i živé přírody, světa, vesmíru - takto se hmota ještě nedávno klasifikovala ve školních učebnicích. Vzhledem k neprostupnosti hmoty a k možnosti směšování hmoty byl přijat názor o diskrétním složením hmoty, což vedlo k uznání atomistického složení prvků. Pro sloučeniny byl zaveden molekuly. Atomy byly na základě rozpadu radioaktivních prvků a rentgenových spekter prvků rozloženy v elektrická jádra a satelity, které byly nazvány elektrony. Nejprve byl ve fyzice satelit ( elektron  ) považován za faktor, který lze vyjádřit stejným poměrem jako. např. hmota, ale podle nynějších názorů je satelit jakýmsi výtvorem "pole" asi tak , jako vlna na moři je výtvorem mořské vody.

Klasická fyzika je opatrná, než aby "pole" definovala. Zato dialektický materialismus tvrdí, že pole je "forma hmoty", ale to snad jen proto, aby hmotě zachoval její prioritu, kterou jí dal marxismus tehdy, když ještě nebyl učiněn dokonalý rozbor hmoty. Na primitivním názoru na hmotu, totiž marxismus budoval svou životní filozofii i světový názor; v obou případech apeloval na elementární  pojetí světa a na živočišnost lidské přirozenosti. Dnes již je tedy i tato filosofie, i tento názor překonán poznáním hmoty pomocí fyziky. Nemáme však fyziku, která dosud nemohla říci o hmotě, své poslední slovo, i marxismus, který chce zachránit svou filozofii přizpůsobením se názoru fyziky a dokonce osvojením si jejich objevů. Nechme je proto,  že budeme vysvětlovat termíny se zřetelem na mystiku a psychologii.

V psychologii se zdá, že hmota není problém , který je nutno řešit. V mystice ovšem ano. V mystice je pojem hmota na jedné straně tím, co mystikovi klade otázku významu mystického úsilí. Ale mystika zatím nemůže odkázat každého jedince na zkušenosti a stavy, které v něm vystupují pod dominantním vlivem kvantity, a se stavy, které v něm vystupují díky eliminaci všech vyhraňujících psychických momentů. Mystika proto předkládá poznatky svých mistrů, kteří se již pomocí vzpomenuté eliminaci dostali za oblast kvant, odkud na ně pohleděli a zhodnotili je s úmyslem se k nim vrátit nebo pevně zakotvit za nimi.

Z hlediska těchto mistrů není hmota ničím jiným než iluzí, jejíž význam pro individuum je pouze v jeho poměru k prostředí, v němž žije, jako k vnějšímu světu. Mizí-li tento příslušný poměr, získává sebeuvědomění schopnost rozšířit se  prostorově do té míry, že se mu všechny jevy představují jako případy, které vznikají proto, že pojem prostoru souvisí s existencí center, která již tím, že jsou, mají povahu  gravitačních. Co tato centra obaluje, je pro smysly, které nedokážou překonat zdání, hmotou; pro smysly, uzpůsobené vidět dobře materiály, je to pouze stín, jehož působení je přísně podmíněné.

Na základě tohoto zjištění se hmota filozoficky identifikuje jako případ, jehož charakter je pouze časově-prostorový a tím vlastně platný jen pro určitý stav vývoje živých tvorů, který se již nevyskytuje tam, kde vystupuje evidentní pocit vykoupení. Proto je existence hmoty naprosto relativní; tento mystický poznatek potvrzuje fyzikální výzkum tím, že rozkládá hmotu až na jádra, jímž přiznává charakter pole a dění v něm.

chaos

(z řec.) zející propast, nesmírná prázdnota, z níž vzešel svět; směsice látek, nepořádek, zmatek. Mudrci, kteří se vyvinuli z analytiků, zaměřujících se na vlastní bytost, se postupně propracovávali k poznání, že všechno vzniklo z látek, které byly obsaženy v kosmickém ch. Ale látky, z nichž vzešel svět, ohraničují svět tvůrčí; za ním je již pouze prázdnota, která je potenciálně tvůrčí, ale vždy schopná udržet svou základní povahu. Otřesy se tedy odehrávají jen na periferii této prázdnoty a tyto otřesy vedou ke vzniku jevů, které jsou látkami. Tyto látky v prapočátku vytvářejí sféru bouřlivých změn, z nichž vzchází svět zdánlivě jako soubor náhodných jevů. A přece při pečlivější analýze lze poznat, že vznik jevů je zákonitý, ve vesmíru podmíněný jeho vůlí ke konkrétnímu uspořádání dění a stavů asi tak, jako je v lidském světě konečná forma vyjádření určitých představ, které člověk mívá, když myslí na svou budoucnost i na obklopující jej svět. Je možno tvrdit, že ch. spěje k ladnějšímu vykrystalizování projevů, protože pán ch., vesmír nebo člověk, z přirozeného pudu sebezáchovy a možné orientace ch. potlačuje a formuje konkrétními představami a pojetími.

Celý problém poznání a překonání ch. se tedy začíná řešit analytickým pozorováním vlastní bytosti aspirantů duchovního vývoje. Právě soustavnou analýzou vlastní bytosti proniká čití za hranice vykázané smyslům, fungujícím běžně ve stavu duševní rozptýlenosti, která poznání neumožňuje. Když je rozptýlenost překonána a smysly zbystřeny, poznává člověk, že za světem ustálených hmotných faktů existuje svět zárodečný, tzv. psychický, v němž není žádná forma stálá. A tento svět, ačkoli je v přímém kontaktu se světem ustálených jevů (hmoty), vyznačuje se rychlým přeskupováním látek a substancí, jako např. na rozbouřeném moři dochází k rychlým změnám tvarů vln. Proto je tento svět pokládán za „mladý" nebo dokonce za zárodečný, v němž tvůrčí bouře neustala a ustat nemůže, neboť se podobá masám plynu nebo vzduchu uváděným do pohybu působením nebo vztahy dvou okrajových skutečností: absolutna na jedné straně a prostoročasu, který je nositelem hmoty, na druhé straně.

Jasnozřivci, který pronikl za oblast vykázanou smyslům nezbystřeným mystickými pracemi, neukazuje ch. svůj pravý charakter. Nově zrozený jasnovidec vidí pouze to, co je za světem hmoty, v prostoru; tam se seskupují duchové látky, a někdy v mocných nárazech působí proti sobě, vytvářejíce ch., o němž může tušit, že se jednou změní v pevnou materii, schopnou nést na svém těle život, jaký na sobě nyní nosí sama země. Z toho soudí, že ch. byl předchůdcem našeho světa a v jistém smyslu má tedy pravdu.

charakter

(z řec.) povaha. V hlubokém ezoterickém pojetí mystickém je ch. psychickým ustrnutím v některé z morálních kategorií a znamená tedy duševní omezení, duchovní nesvobodu. Z toho důvodu ezoterická mystika ch. nahrazuje absolutní neutralitou k jevům a dění světa; tato neutralita se ruší pouze všeobecnými morálními směrnicemi pro jednání.

V duchovním smyslu je ch. oporou pro zachycování karmických napětí; kdo ch. zlikviduje podle pouček o nezbytnosti bódhisattvického jednání a životního názoru, ten odstranil jednu z nejzávažnějších a nejjemnějších překážek vykoupení. To znamená, že kdo jedná jako bódhisattva, má také zdánlivě ch., ale protože se jeho jednání opírá o předpisy a nikoli o povahové sklony, jeho ch. je vyloučen. Po úplném vyhlazení podnětů k jednání podle povahových sklonů je i osobnost vyhlazena a člověk je schopen jednal pouze na základě reakcí na činnost prostředí, v němž je a žije.

charakterní

(z řeč.) čestný, spolehlivý; s pevnou a poctivou vyhraněnou povahou. Podle praktických mystických pouček má člověk překročit stupeň, který ho označuje za charakterní typ. Neboť nadlidství se vyjadřuje neobvyklými cestami. Každé jednání toho, kdo dosáhl stavu nadčlověčenství, je něčím podmíněno a běžný člověk může předpokládat, že je podmíněno nejvyššími duchovními zřeteli. Ale kvality nadčlověčenství může předstírat i člověk bezcharakterní. Proto se mluví o praktických mystických finesách, které často vedou mystika dosáhnuvšího podstatných výsledků na mystické cestě k tomu, aby jednal tak, že mu po stránce zevního jednání nelze nic vytknout. Ve skutečnosti však každý pravý mystik smí unikat a také uniká každé situaci, která by ho oloupila o stav označitelný jako jeho sjednocení s Bohem. V tomto případě může být mystik necharakterní; jinak je povinen řídit se velikými všeobecnými mravními příkazy jógické nauky po celý život.

chemie

(z řec. zákl.) věda zabývající se studiem složení hmoty a stavby látek, zákonitostmi jejich přeměn. V mystice, i když se mluví jen o duchovním vývoji, se s ch. též setkáváme. Usměrněné myšlení působí totiž na tělo jako lučební faktor, neboť jeho energie nejen mění buněčnou strukturu těla a tím i tělesné znaky, nýbrž zasahuje i do buněčné protoplazmy, která pod náporem usměrněného myšlení ztrácí to, co se nazývá „těžkou vodou" a co je vlastně lymfou. Odpařování lymfy buněk vytvářejících tělo se na prvním stupni ohlašuje tím, že začnou vyvstávat pocity svěžesti a štěstí mladosti. Na druhém stupni, kdy je lymfa vysušována, mizí elán mládí a dostavuje se vnitřní vyrovnanost, která vrcholí až v indiferentismu, ve stavu, kdy již člověk není ničím vzrušován a začne se již bezvýhradně orientovat k naprostému vyhasnutí životního pudu. Než k tomu dojde, pocity svěžesti a vnitřního štěstí začnou vrcholit ve stavu, kdy se tělo zdá být tak lehké, jako by bylo nehmotné. Tím člověk jako fyzická bytost dosahuje hranice rozdělující hmotný svět od astrálního, nebo srozumitelněji duševního. Souvisí to s evidentním přechodem na docela jinou platformu života, než jaká je vykázána lidem žijícím pod jhem popudů, vyvěrajících z živočišnosti, vynucující si reflexní způsob žití.

Tak tedy s etapou vývoje, dotýkajícího se strukturálního přepodstatňování na úrovni buněk vytvářejících fyziologickou soustavu tzv. hrubého (hmotného) těla, začíná se též etapa přepodstatňování tzv. vyšších buněk, které tvoří soustavu mozko-míšní a které jsou proto nositelem duševního života. Tyto buňky nejsou polarizovány směrem k lymfě jako buňky nižší. Proto se jejich přetváření nebo přepodstatňování ohlašuje rozvíjením duševních hodnot a schopností. Tu však již nestačí usměrněné myšlení, nýbrž mentální komprese, vyvolávaná fiktivním tlakem mysli na tělo, především na spodní část trupu a dále na nohy.

Je-li dosaženo tohoto druhu soustředění, chová se myšlení jako fyzikální agens, jehož vliv na tyto vyšší (nervové) buňky je zřejmý v tom, že jejich elektromagnetický potenciál začne mít jeden směr. To se ovšem vyjadřuje seřazením jejich elektromagnetických pulsů; z chemického hlediska se to jeví jako vývoj jejich ramen nebo větví jedním, kolmým směrem.

Význam tohoto seřazení buněčné struktury vyšších buněčných členů spočívá v tom, že míšní buňky, které se nacházejí na spodním konci míchy, začnou odevzdávat svoje psychické vlastnosti buňkám vyšším. A protože nejspodnější míšní buňky mají vztah k pudendu (oblasti pohlavních orgánů) a nově vytvořené vztahy k buňkám vyšším, dochází k přenosu jejich psychických hodnot do mozku.

Tento přenos znamená dotkání vzpomínkové nitě bytosti až k jejímu životnímu prapočátku. Kdo působením mentální komprese donutí buňky k tomu, aby se jejich větve vyvinuly nad míru ve stejném směru, jímž jde mícha, vytvoří podmínky pro sestup vzpomínek za okamžik početí vlastního bytí, dále po linii vlastního rodu až k počátku tzv. živé buňky. A dokáže-li zjemnit analyzující sílu pozornosti až za mez běžných smyslových postřehů, pronikne vzpomínkami ještě dál, do velikých hlubin minulosti.

Řekl jsem dříve, že usměrněné myšlení působí na buňky fyzické bytnosti tak, že jejich lymfa, která je nositelem živočišných tendencí, mizí následkem odpařování. To také vzbuzuje dojem, že v těle vzniká „voda, která nemáčí". To se označuje jako „mystický křest vodou", o němž se často mluví mezi mystiky. - Když je tato voda (lymfa) odpařena do té míry, že je cítit převahu „sucha", znamená to, že se tělesné buňky začínají deformovat. To se jeví především v tom, že v těle vznikají bolesti. To je tzv. „křest krví".

Když mysticky se soustřeďující člověk dosáhne tohoto křtu, má začít v pravém psychologickém momentu „ozdravovat" protoplazmu buněk silou nebo kvalitou dechu, k níž se má člověk propracovat silou připomínek, týkajících se žádoucích kvalit dechu. To je velmi snadné. Na prvním stupni se má člověk totiž opírat pouze o pocity, které vzbuzuje dech, vstupující do plic při dýchání. A tohoto „dechu" se má člověk mocí připomínek chopit a silou usměrněného myšlení jej odevzdávat tělu.

Když to činí, tělo buněk zase ozdraví. Nevrátí se mu však jeho lymfatická povaha, nýbrž ozdraví se rozmnožením a zesílením vzdušného substrátu. To se začne jevit v tom, že pozorované tělo se již nebude člověku jevit jako samosprávné a psychickou bytnost suverénně ovlivňující, nýbrž jako ovládnuté; začnou se v něm objevovat tendence k odpoutávání se od živočišnosti a k vzestupu k nirvanickým stavům (viz nirvána).

Pokud jde o křest „ohněm", o třetí a nejvyšší mystický křest, zakládá se na „depresi jádra tělesných buněk", která vzniká dvojitým postupem, z nichž jeden vede k tzv. křtu vodou a druhý k tzv. křtu krví. Je-li totiž buněčná protoplazma vysoušena a znovu povzbuzována „proudy vnímaného vzduchu (dechu)", začne působit spíš jako faktor fyzikální než čistě biologický. Na hranici této charakteristické změny buněčné struktury začne se životnost, skrytá v lymfě, uvolňovat a současně dochází k zvýšení elektromagnetických impulsů z „vysoušených" buněk. Tyto impulsy již jako prudké agens přecházejí na buňky další a další a člověk pak již konstatuje, že v jeho těle se stupňuje stravující teplo, jehož celkový průběh se končí až tehdy, když je „tělo vypáleno". To se jeví v tom, že elementární vášně zaniknou formou „vysušení" nebo „vypálení"; po skončení „ohnivého křtu" se mystik stává bytostí uvažující a přestává již být bytostí prožívající.

Z řečeného tedy vyplývá, že fyziologické bytí je nositelem psychických - a tím i duchovních - vlastností, které se mění podle toho, zda člověk používá nebo nepoužívá jednoduchých chemických pochodů, jejichž příčina je sice ve fyzikálních podnětech, ale ve změnách struktury buněk se již jeví jako chemické. Dochází hlavně k odpařování a umocňování ve sféře buněčné struktury; badatel v oblasti fyziologické struktury může objektivně konstatovat, že se buňky jeho těla stávají nositeli nových vlastností, což je v logické shodě s užitými postupy.

Toto poznání ovšem neznamená, že se kloním k materialistickému názoru na život. Hranice tohoto názoru končí pro mne tam, kde se dá zjišťovat, že chemické stavy buněk lze ovlivňovat kvanty fyzikálních nábojů, a to silou usměrňovaných duševních sil; ty mají být z čistě materialistického hlediska výronem hmoty, v tomto případě ovšem živé. Ostatně v dalším vývojovém sledu mystickém se osobní vědomi přesouvá do transcendentna, v kteréžto oblasti jako jev konkrétní, projevující se totiž v osobitém aspektu, nachází hmotu vždy a za všech okolnosti na periferii vibrací, tíhnoucích ke kvalitě absolutna.

ILUZE

(z lat) klamné zdání, vidina, přelud. Svět se subjektu projeví jako iluze v tu chvíli, kdy subjekt zlomí jeho působení na vlastní psýchu. Ostatně i fyzika svými objevy přispívá k poznání světa jako iluze, nebo¶ představuje jevy jako atomické seskupení a atomy sami jako soustavu částí, jejichž hmotnost je sporná. Kromě toho týž svět, který je pro člověka neškoleného v józe souborem jevů vnímaných smysly jako hmotné skutečnosti, zapadá pro jogína, který překonal všechny abstraktní vyhraňující momenty, do oblast zdání. Tam, odkud každý jev působí jako přízrak, jehož působení bylo zničeno tím, že byl jako takový poznán. Ale psychická kázeň podle návodu jógy vede subjekt ještě dále. Vede ho až tam, kde kosmos následkem zničení vyhraňujících psychických momentů, které se uplatňují i ve výšlezích sebevědomí, přijme povahu absolutna. Proti tomu se vesmír jevů projeví jako prostředí vytvářejících se a opět se rozplývajících mátoh, které již vůbec nemohou ovlivňovat obrozené sebevědomí individua. Toto sebeuvědomění se totiž následkem toho, že pozbylo obvyklých momentů vyhranění, rozšiřuje do nekonečna, do kterého dosavadní vesmír přepadne jako vnitřní objekt mysli, lehce již obsáhnutelný duševními schopnostmi. Pak je již poznáván jako iluze vytvářená stínovými fyzikálními kvanty elekromagnetických nábojů.

Tyto zkušenosti a poznatky pozměňují charakteristiku vesmíru pro subjekt, který proto, že správnými psychickými postupy dospěl k poznání nové tvářnosti kosmu, má pravdu, když tvrdí, že vesmír je iluzí. Jenom pro ostatní lidi zůstává vesmír skutečností. Protože však proti vlastním zkušenostem z této oblasti poznávání mohou klást zkušenosti těch, kdo vyprostili z nehmatatelné sítě psychických vloh subjektů, musí o vesmíru uvažovat alespoň jako o prostředí jevů kvalitativně relativních.


I

INKARNACE

- (z lat) vtělení. Filozofie, která dospěla k termínu inkarnace, vycházela z věcných postřehů a překročila práh, který uzavírá tzv. empirické poznání, že člověk je dědicem jenom těla. Proto poznala, že hlavním faktorem vtělení je druh vědomí, které je již podloženo mravními a psychickými hodnotami. Tyto hodnoty tvoří psychický faktor, který je vtělen tak, že je do jisté míry autonomní vzhledem k tělu. V tělech objektivně velmi málo si podobných je vtělen duch zaostalý, jindy inteligentní nebo zlovolný a nemravný, mravný nebo i moudrý. Proto je přinejmenším sporné, když někdo tvrdí, že duch je majetkem těla, jeho nadstavbou, výsledkem "vysoce organizované hmoty". Ostatně učení o nesmrtelnosti tento názor naprosto vyvrací. Na cestě k nesmrtelnosti se člověk seznamuje s tak vysokou nezávislostí ducha na hmotě, že mohlo vzniknout učení o existenci tzv. živých buddhů, to je lidí, kteří své vědomí izolovali  tak dokonale od těla, že toto vědomí získalo jiný obal - tělo. V něm živý buddhové toto tělo opouštějí, aby žili dále v jemném těle pro nás neviditelném, ale viditelné pro lidi schopné dokonaleji vnímat.

Pojem inkarnace souvisí s názorem, že se životnost a její  psychické a mravní kvality v živém těle rozvíjejí pod vlivem prostředí, v němž bytosti žijí. Zastánci jednoho z obou názorů mohou tedy opačný názor vyvracet. V žádném případě však ti, kdo se drží teorie o absolutním vlivu prostředí, nepodají ani nenaleznou dost silný argument proti očividným případům objevení se sklonů, které nebyly vytvářeny ani podporovány ani duševními vlastnostmi rodičů, ani prostředím. A mnozí z těch, kdo se ve svých sklonech odchýlili od vlivu prostředí, reprezentovaném jiným druhem sklonů, mohou pouze říci, že v nich působila hnací síla, která je posléze z uniformy šité prostředím, úplně vyprostila.

Tato hnací síla je vlastně projevem inkarnované monády a vyplívá z latentních vlastností této monády. Mystikové, kteří dovedou stopovat vnitřní činitele bytí do daleké minulosti, mohou někdy velmi rozeznat, že tato monáda a její latentní mravní a intelektuální schopnosti je oním "duchem" člověka, který se v jeho těle inkarnoval. Dokonce mohou zjistit, že tatáž monáda ve svém celku již inkarnovaná byla a že těla jsou pouze jejím oblekem, v němž postupně putuje za svým karmickým dozráním - zánikem touhy po životě po úplném nasycení životními zkušenostmi.

Člověk je vybaven i jástvím. Toto jáství se projevuje specifickými tužbami, což podmiňuje odívání se do "šatu" individuality, která pak směřuje a roste do stavů, v nichž se jeho touhy plní. A kdyby v člověku, který už umírá, nezazněl jiný hlas, který by byl voláním po životě, pak v něm jistě zazní ten, který je projevem té specifické touhy. Tento hlas je tmelem psychických komplexů, které právě jím budou zformovaný do stavu jakoby nové monády, která má sklon zachytit se na novém životním materiálu nějakého živého těla. A stane-li se, že dědictví předků v tomto novém těle má dost síly, aby jí jeho životní cesta byla do jisté míry předurčena, pak monáda, vznikající z touhy po životě, z výkřiku vyprovokovaného právě umíráním, tomuto předurčení zabrání, protože je relativně mocnější, než dědictví rodičů tohoto těla. Tím se stává, že rodiče s průměrnými duševními vlohami zplodí génia nebo rodiče mravní bezzásadový mravní vzory apod. To zákon inkarnace působí ve světě živých bytostí a umožňuje jim dospět ke splnění všech tužeb, které nikdy nemohou být splněny v jednom životě, v jedné inkarnaci.


J

fiktivní psychický činitel, jehož existence souvisí s výšlehy uvědomění. Jeho mravní hodnoty jsou různé,závislé na tom, k čemu lne mysl jeho nositele. Obecně však platí to, že já, které souvisí s elementrárními zřeteli jeho nositele, pojí se na nízké mravní hodnoty, kdežto já, které vyšlehuje z niterných zřídel bytí, pojí se na hodnoty vyšší. Kromě toho je já výrazem zpřítomňování bytí v určitých životních podmínkách, nebo¶ jak ukazuje jógická zkušenost, může být já bud vymazáno, nebo vyproštěno (za určitých podmínek) nebo přeneseno do jiných prožitkových kategorií.

Z psychologického hlediska je nejvýš poučné, že já - jakožto akt sebeuvědomování - nemusí setrvávat v týchž prožitkových podmínkách, které provázejí bytí získané zrozením, jestliže člověk provádí jógu spojenou s určitým mravním úsilím. Je-li např. Opuštěno zlé myšlení, začne se já ihned zažehovat v harmoničtějších duševních stavech. Když je již dobré myšlení upevněno, pak tato nová půda přestává být labilní a pevní se jako základna příznivých prožitků, které se mechanicky opakují. Po vyloučení všech momentů, korespondujících se stavy provázejícími diferencované bytí, a při zřetelích pevně se pnoucích k absolutnu v té podobě, jak ji chápou duchovně probuzení lidé, začne se já zažehovat ve kvalitách odpovídajících povaze transcendentna; to se pokládá za vykoupení duševnosti člověka. Další stupen vykoupení bude dosažen, když tyto stavy začne akceptovat i fyziologická přirozenost.

Výšlehy sebeuvědomění, které se vyjadřují formou já, tvoří zpravidla spojitou řadu, takže se neruší kontinuita stavu prožívání, které se váže na pojem času. Tento čas však mizí, když je vědomí já potlačováno jogickým soustředěním. Potlačováním ideje já se také potlačuje variační schopnost uvědomování až hluboko pod mez empirického uvědomování. A tím se stává, že se už uvědomění zažehne v jiných okolnostech. Takto totiž jogínové vyšetřují dalekou minulost i budoucnost svého bytí;minulost jako již přestávající vlny sebeuvědomování a budoucnost jako rozvíjející se vlny. Takto se jogínové stávají zřeci do minulosti i budoucnosti. V jiném aspektu pak potlačování ideje já, odrážející se ve snižování variační schopnosti uvědomování, může vést i k přenosu vědomí do jiných prožívání, příp. Též i k přenosu vědomí do posmrtných stavu jejich vlastní existence;k nim dochází vždy, když pulsace chtění není zcela potlačena. To znamená, že když jogín pouze potlačuje výšlehy sebeuvědomování a vůbec nezasahuje do stále vyšlehujících vztahů k vnějšímu světu, může následkem hlubokého útlumu sebevědomí "procitnout" k opětnému uvědomění až v novém vtělení, k němuž ho dovedla ve chtění pulsující bytost. Proto je v józe nejvyšším příkazem, aby výšlehy sebeuvědomění byly zcela potlačeny a pulsace chtění vyhlazena; pouze tak se zastaví kolo znovuvtělování a jogín vytvoří předpoklad k zážehu sebevědomí ve stavu absolutna.

JASNOZŘENÍ

především schopnost vidět věci, které unikají běžnému vidění. Druhotně pak vidět do minulosti  nebo budoucnosti. První je výsledek rozšířené schopnosti normálního vidění, druhé spíš výsledkem zvýšené psychické citlivosti a schopností identifikovat příčiny změn v citech.

Jelikož toto druhé jasnozření náleží do kategorie tzv. psychických schopností, jejichž skutečné hodnota je problematická, všimneme si prvního druhu j. Řekli jsme si již, že jasnozření, o něž se zajímáme, je výsledkem rozšířené schopnosti normálního vidění. Toto rozšíření je závislé jen na překonání mentální a psychické těkavosti. Čím dokonaleji je tato těkavost potlačena, tím se člověk stává schopnějším pozorovatelem všeho, co se kolem něho děje. Na vrcholu potlačení těkavosti se stává vidcem.

Schopnost "vidět" má ovšem více stupňů. Když někdo potlačí činnost mysli a nikoli smyslů, je schopen vidět tzv. stínové obrazy, které se pokládají za symboly skutečných událostí a někdy jimi skutečně jsou. Když však potlačí funkci smyslů, pak vidí za zevní vzhled jevů; vidí tedy skutečnosti, které bývají příčinou zevních událostí.

Nedomnívejme se, že symboly vždy vyjadřují skutečnost. Jako člověk mění své plány, když se chce propracovat k nějakému výsledku ve světě, tak se mění symbolické obrazy, které svými představami o cestě k žádoucímu vtiskuje do prostoru. V tom je nedostatečnost, které je člověk vystaven, když vidí symboly. Když však rozšíří schopnost vidění překonáním těkavosti, pak vidí pohnutky lidí  a na základě těchto pohnutek již dost snadno vypočítá konečný výsledek jejich snah. Z toho důvodu je tento druh jasnozření daleko lepší a dokonalejší než onen.  Jasnovidec tohoto druhu s vždy pohybuje na půdě skutečnosti, a proto nemůže planout ideály, které činí jeho vize bezcenými. Kromě toho tento druh jasnozření ukazuje na to, že je videc zcela duševně zdravý, kdežto vidění symbolů vždy nasvědčuje tomu, že tu je něco v nepořádku. Někdy je to pouze přehnaná senzibilita, jindy druh neurózy a v nejhorším stupni vizionářství šílenců.

Jóga lidi uzdravuje. Předepsanou kázní vede člověka k odstranění těkavosti a odtud pak pramení jeho tzv. nadnormální schopnost vidění, citlivosti  a vnímání vůbec. tak tyto schopnosti nesvědčí o duševním ochuzení člověka, nýbrž o jeho obohacení. Takovéto jógy  se tedy nemusíme bát. Naopak ji musíme vyhledávat, protože nás zbavuje mnohých neduhů, jimiž trpí moderní člověk následkem nadměrné těkavosti, prýštící z jeho nezdravé duševní orientace pouze do zevního světa.


K

KARMA

(sans.karman = čin) pův. ve významu čin, rituální obě¶, pak zákon universální kauzality, zřetězení příčin a následku. Znamená jak fyziologické a psychické napětí, tak i popudovou sílu, která je výsledkem fyzických a psychických činností - pokud byli opřeny o jáství, které se cítilo jejich vykonavatelem. Tato popudová síla, projevující se skutky, vytváří jako zpětný účinek charakter i povahu prožívání, ale i okolnosti prostředí, v nichž člověk žije. Zakládá se na principu zachování energie, odrážející se v psychice. Může se vysvětlovat buď jako výsledek duševního napětí provázejícího skutky, nebo také jako doznívání volního napětí, které v každém živém tvoru zanechává činnost a které se potom projevuje jako náchylnost k opětovnému vykonávání dalších činů, povahově odpovídajících předcházejícím skutkům nebo volnímu napětí. Tak vzniká koloběh dění, věčně účinkujících karmanů, jejichž kvalitativní nebo povahová základna má přesně vymezený rozsah.

Činností se tedy bytost zapřádá psychicky i morálně do jistého fyzikálního prostředí nebo pole. Vyprostit se může pouze duševní odpoutaností od vlastní činnosti, a¶ to je činnost, jíž se člověk dopouští s ohledem na domněle nezbytné hájení existence, nebo činnost, k níž je nucen z vyšší moci např. státní, ve válce apod.

Jelikož napětí vyvolávané činy působí mechanicky, je karma, která je jeho výsledkem, vlastně nejvýš spravedlivou odezvou zejména toho, co člověk vykonává s kladným poměrem k tomu. Dokonalý indiferentismus v poměru k vlastnímu konání člověka psychicky oproštuje od výsledného napětí z činnosti a to je také způsob, jímž se každý může vyhnout tvoření a působení výsledné karmy.

Psychické napětí, které je výsledkem  citových , mentálních a duševních vzruchů nebo emocí, je vždy jistým a přirozeným následkem činností. Ale člověk může duševně od každé činnosti abstrahovat a tím se vyvarovat vytváření nosných vln nebo napětí, na kterých se zažehuje uvědomování a idea já. Tím je také vytvořena operativní základna pro působení na karmu, která člověka může vždycky obelstít tím, že se stává základnou pro jeho sebeuvědomování. Ale abstrahovat od činnosti je možné pouze tehdy, když je člověk mravně tak silný, že ho osobitost neovládá, nýbrž jí on sám vládne. Proto je panství nad karmou závislé právě na aktech odosobnění. Kdo není schopen se odosobnit, u toho můžeme předpokládat úplnou závislost na karmě, byť se domnívá, že tomu tak není. Karma je totiž činitel fyzikální a proto reálný.

KARMA PŘÍČINNÁ

výsledné psychické napětí vyvolané činností, k níž byl dán podnět žádostí o výsledek práce. Ale žádost po výsledku práce může být buď zcela novým rozvlněním psychické hladiny, nebo novým popudem k dosažení opětného duševního rozechvění, když na základě "shody okolností" byl člověk uveden do situace, v níž byl případně pouze nucen vykázat činnost. Vzhledem k tomu je příčinná karma to, co jogíni nejvíce sledují. Právě tato karma, pokud není naprosto novým rozvlňováním duševní hladiny, je pouze novým a novým jejím bičováním. Tím také svědčí o zapředení člověka do nekonečného proudu dění, v němž nemůže skončit otroctví subjektu ve vztazích k zevnímu světu, protože je toto dění v životě mocným činitelem. Proto musí být karma příčinná zastavena. Toho se dosáhne buď úplným duševním neúčastenctvím na činnosti, již je člověk nucen se dopouštět, nebo také mocným sebepřesvědčováním, že činitel i činnost jsou ničím. Tento druhý způsob se zpravidla lépe hodí k použití, protože činnost vyžaduje alespoň minimální účastenctví, jestliže má být významná. Např. ve válce musí být vojín vnitřně účasten na boji, zejména je-li boj prudký. Proto musí boj (činnost) i sebe (činitele) považovat za nic; případně bojem i sebou opovrhovat. Tím se karma příčinná nebude vytvářet, anebo alespoň na něho nebude působit.

Jiným postupem k likvidaci příčinné karmy je odevzdávat všechnu vykonanou práci Bohu. I tímto způsobem ztratí činnost záchytný bod, svou osu, já, a stane se tzv. činností samou o sobě, to je bez významu pro činitele. Pak zůstane činitel "bez hříchu";jeho činnost bude pouze splácením karmického dluhu, jehož výsledkem bude bdělost a čilost a také žádný karmický závazek, pro nejž se musel činitel znovu zrodit, čili ani činnost ho nepřipraví o případný již dosažený stav, zvaný spása.

KARMA VÝSLEDNÁ

neuvědomělé psychické napětí, které se životní náhodilostí nebo děním ruší. Charakter této karmy však bude zachován jen za předpokladu, že se člověk na životních náhodilostech nebo děních citově nezúčastní, čili nechá je probíhat jako "nutné zlo", nebo jako "milí pozdrav boží", nebo ve vyšším stupni duchovního vývoje jako pouhé nic, což se rovná poměru dřeva k nějakému jevu nebo dění.

Po vybití výsledné karmy nezbývá v psychické soustavě nic, co by se jevilo jako fyzikální stopa minulého dění, čili jako karma příčinná. A jsou-li všechny životní děje nebo náhodilosti takto stráveny, jsou vytvořeny podmínky pro vznik a rozvoj duševního uvolnění: to pak vrcholí v evidentním zjištění, že bylo dosaženo vnitřního osvobození, které odpovídá správným představám o spáse.

KINETIKA

- nauka o pohybu a silách, které tento pohyb způsobují. V mysticko-psychologickém pojetí problém, jak vnitřním energiím, které mají tendenci ke ztrátě pohybu, udělit pohyb, který je mysticky prospěšný. Obyčejné se to děje mentálními impulsy do těla, které je vlastně souborem relativně statických energií. Tělo na tyto impulsy obvykle reaguje tak, že tyto energie uvolní. Jsou-li uvolněny, muže ten, kdo dovede dobře sledovat změny výšek energetických potenciálu v tele, dát těmto energiím pohyb dokonce i v oblasti kontrolované denním vědomím. Jakmile jsou uvedeny do pohybu v takto omezené sféře, mění kvalitativně vše, co se v ní nachází. A protože se tato sféra chápe jako oblast "já" se všemi energiemi příslušejícímu stavu sebeuvědomění, je proces, který je závislý na pohybu,silou otevírající nové obzory jak pro životní automatiku, tak i pro intelekt.

KLAM

- domněnka nebo představa neodpovídající skutečnosti;mylné zdání. Podle toho se klam může považovat za duševní dezorentaci v prostředí vyhrazeném dennímu vědomí;v některých případech se to klasifikuje jako jev patologický, v jiných to bývá především následek silného subjektivismu. Z oblasti klamu se mohou vymanit jen lidé, kteří mystickým školením nalezli ve své bytosti neproměnný pra-prvek obvykle označovaný jako nejvyšší já. Nebo¶ teprve když se člověk může duševně opřít o neproměnný pra-prvek, najde jeho intelekt základnu, z niž se mu vše, co podléhá změnám, jeví jako neskutečnost ovlivňovaná stavy, které může každý subjekt provažovat za neměnné stavy nebo prožitkové kategorie. Tu se konečně ukazuje, že subjekt je klam, protože podléhá změnám a rovněž tak je klam to, co prožívá, i to, co považuje za skutečnost, která se mu tak představuje proto, že se opírá o soubor, který on sám zahrnuje do ideje "já jsem". Celý svět je však také klam, nebo¶ každá existence je pulsací trvající od momentu zvaného zrod do momentu zvaného smrt. A jestliže jednotlivci na základě toho,že pokládají své bytí za skutečné, musí považovat celý svět za skutečný, je to pouze jejich osobní vztah a záležitost. Před celou zcela nepohyblivou duchovní prapodstatou bytí, skrývající se v centru bytí každého jednotlivce, je všechno jako soubor mýdlových bublin, rozlétnuvších se do prostoru působením vánku. A protože tato prapodstata může být svědkem procesů vzhledem k jejímu objeviteli zrychlených, pozná ji jako objevený pramen bezčasnosti, čili nesmrtelnosti.

Kléša

(sans. "bi, nečistota, vášen") - vše , co poskvrňuje ducha; láska k zábavě nebo světské rozkoši

KOLIZE

- (z lat.)- střetnutí, srážka;rozpor. V mysticko-psychologickém smyslu dochází k vnitřní kolizi, když člověk touží dosáhnout vysokých met duchovního vývoje na jedné straně a zachovat všechny faktory živočišnosti na druhé straně. V tomto případě se směšuje vysoké s nízkým asi jako voda s prachem; z toho vždy vznikne bahno, v mystickém vývoji pak duševní rozervanost a choroby. Zdá se však, že ke kolizi dochází na začátku mystické cesty vždy. Vždy existuje rozpor mezi tím, co bytost mystika chce, a případně po čem mystik začátečník touží a to je příčinou vnitřní kolize. Když však někdo pracuje v mystice poctivě, pozná, že vyšší stavy žití vyžadují vyšší mravnost; když člověk tuto ideu přijme, vnitřní kolize přestávají.

KOMUNISMUS

- (z lat.) nauka tíhnoucí ke kolektivizaci výrobních prostředků, společnému vlastnictví, odstranění společenských tříd a rozdělení spotřebních statků podle potřeb. Z hlediska moudrosti je komunismus zvrácený. Pro realizaci komunismu neexistují totiž mravní předpoklady. Trpí ti, jimž je brán majetek, protože s tím souvisí i jejich útlak a záporné změny sociální a společenské. Naproti tomu ti, kdo komunismus chtějí vytvořit, nejsou prosti chtíčů po majetku a moci. Kromě toho komunismus nevytváří bída, nýbrž spíše velké ambice podprůměrně schopných lidí. Pro ně je bída záležitostí propagandy; lidé skutečně trpící bídou zůstávají v bídných podmínkách i za komunismu, protože starosti vůdčích komunistů jsou zcela jiné než se o ně starat. Problémy jsou v duševní oblasti. Ti, kdo chtějí k. vybudovat, touží hrát vedoucí roli ve světě. Ti, kteří skutečně trpí sociálním ponížením, nejsou zpravidla schopni si pomoci nějakou ideologií; čekají pomoc od "budovatelů spravedlivějšího řádu na světě" - a nedočkají se jí. A protože ti, kdo jsou obětí takového budování, necítí ani trochu spravedlnosti ze stran takových budovatelů, začnou trpět také. Mohlo by se tedy tvrdit: kdo není schopen stát se majetným, není zpravidla schopen tvořit hodnoty, které přispívají ke zlepšení hospodářských podmínek na světě. Proto jsme svědky hospodářského úpadku všude, kde se buduje komunismus. Nebo to snad není pravda? Slyšeli jsme, že naše bída byla zaviněna vykořistováním lidské práce. Proto komunisté vykořistovatele zlikvidovali. Teď slyšíme, že životní úroveň lidí v kapitalistickém světě je mnohem vyšší než tam, kde vykořisťovatele neexistují. Kromě toho víme, že pokrok, ulehčující vše v soukromém životě jednotlivců, je vlastně výsledkem pokroku v kapitalistickém světě. Před čím tedy stojíme? Před skutečností, že se skupina lidí, kteří si chtěli sami pomoci, chopila idejí komunismu a podvedla ty, kdo jim tvořili ochrannou zeď? Lidé přece trpět nepřestali. Chodí mezi námi ti, kdo se sotva uživí, bohatí zmizeli vůbec a národní majetek zmizel s nimi. Je to komunismus? V idejích snad ne, v praxi ano. ALe ani to ne. Komunismus zatím vůbec neexistuje. Existuje pouze moc, která si říká komunistická; tato moc se podobá spíše moci středověkých vládců než jakékoliv vládě dob pozdějších. Jen tito vládci jsou anonymnější.

KOMPENZACE

(z lat.)vzájemné vyrovnávání, náhrada. V mystickém úsilí začátečníků, kteří velmi často porušují rovnováhu psychických a fyziologických energií, hraje kompenzace velmi důležitou roli. Chrání je před případ defekty vznikajícími z jednostranného zaměřování vnitřního napětí, které je vlastně konkrétním výrazem mystického úsilí. Ale jogický vývoj směřuje do oblasti mystických výšek. Proto mystičtí guruové předepisují dlouhotrvající úsilí, činící nápor jedním směrem, s úmyslem dovést žáky ke konkrétnímu jimi zamýšlenému výsledku. V takovém případě samočinné vyrovnávání není možné a dochází k dekompenzaci, která se projeví trvalým vychýlením nitra z původní psychické polohy; od toho se očekává výsledek mystického úsilí. Pak se jednostranné zaměření musí musí zrušit, aby faktor, zvaný k. mohl přenést mystické zkušenosti člověka do jeho vědomí; to je cesta ke způsobilosti mystika, aby se z něho stal též schopný guru.

KOMPETENCE

(z lat.)rozsah působnosti; pravomoc. Mystik se stává kompetentním guruem nebo učitelem teprve tehdy, když získá hluboké mystické zkušenosti a převede je do vědomí. Teoretické vzdělání kompetence nevyvolá. Psychických změn na mystické cestě je nesmírné množství a ty jsou ještě obměňovány osobními stanovisky mystických žáků. To na vůdce v mystice klade požadavek nejen vlastních mystických zkušeností, nýbrž i dokonalých postřehů, které se mohou klást na úroveň jasnovidnosti a jasnocitu. O toto kriterium by se měli opírat ti, kdo hledají učitele nebo vůdce na mystické cestě.

KOMPLIKACE

- (z lat.)zápletka, něco složitého. V mystice dochází ke k. tehdy, když se člověk snaží sloučit světské snažení s mystickým. Obě přirozenosti, tzv. nižší a vyšší, tak zůstanou stejně silné a to způsobí, že člověk musí setrvávat na duchovním rozcestí, které se v nejlepším případě odráží v jeho životě jako řada rozporů a v nejhorším případě jako duševní zmatek psychotiků.

KOMPROMIS

- dohoda na základě vzájemných ústupků. K. je nutný, když člověk žije ve světě, ale škodlivý, když se jím chce řídit v mystických snahách. Tehdy je k příčinou zmatků v názorech, a proto se začátečníkům v mystice radí, aby přijali mystické příkazy nekompromisně; zjednoduší si tím situaci a mystický postup učiní rovnoměrnějším a výraznějším.

KONCENTRACE -

(z lat) soustředění; zhuštění. V mystice se slovem soustředění rozumí většinou mentální soustředění, ale klasické jógy do toho pojmu také zahrnují také setrvání v naprostém vnitřním klidu. V obou případech však je pojem koncentrace málo jasný, protože není psychologicky správně vysvětlen.V běžném pojetí se výrazem koncentrace zpravidla myslí  přechod činnosti mysli z extenzivní polohy do polohy zaostřování, zúžení. Protože však jóga znamená také cestu k poznání, pak toto poznání je výsledkem extenzity ustálené mysli a vědomí ;  ustálení zde znamená, že se mysl nevlní, čili že nedochází k akcím mysli, k myšlení. Tím dospíváme k závěru, že koncentrace v mystickém smyslu znamená klid mysli, který neničí náležité rozpětí. Z těchto okolností vztahy mezi subjektem, to je pozorující myslí, a objektem, jímž je svět nebo dění ve světě, zůstávají zachovány, nebo se zlepšují; tyto vztahy pak zprostředkují jak životní zkušenosti, tak i poznání.

Na základě toho je nutno chápat mystickou koncentraci jako psychické uzpůsobení člověka, aby je provázely tyto znaky:1. zrušení nebo zničení funkce mysli, to je myšlení, 2. zachování dokonalé elastičnosti mysli, 3. pohotovost uvědomování k tomu, aby zaznamenávalo každý vjem pocházející z venčí i rozruch pocházející z nitra 4. nutnost zachování intenzit koncentrace při stupňování bdělosti a přesné zaměřenosti mysli. - Pak zůstává člověk schopný brát užitek ze všeho dění, v jehož středu se nalézá. Když však chápe koncentraci jako úsilí o zeslabení intenzity uvědomování, pak svou mysl zatemní i tehdy, když vroucím niterním povznášením vytváří vztahy k božství nebo blaženosti.

Technika mystické koncentrace má tyto prvky: 1. Zvolí se pevná opora pro myšlení a vědomí, aby myšlení přestalo být těkavé. Oporou může být každý předmět, ale vzhledem k následujícím krokům nejlépe část vlastního těla, např. dolní končetiny. 2.Po překonání těkavosti mysli má být vědomí přinuceno k tomu, aby se obíralo pouze předmětem koncentrace (v tomto případě dolními končetinami) stejným způsobem, jako když se člověk snaží uchopit něco nového, co vstoupilo do jeho zorného pole. 3. Má se na předmět koncentrace intenzivně myslit, nebo se jim v mysli obírat tak, aby byla získána vláda nad uvědomováním a tím uvědomování vyprostit ze vztahů k objektům zevního světa. Tyto vztahy byly utuženy převládajícím zájmem o věci zevního světa, které člověka smyslově vzrušovaly. 4. Týmž postupem jako ad3) má dosáhnout až toho, že mystik koncentrační předmět vnímá zevně i vnitřně, což znamená vnímání toho předmětu, jako by byl ze skla. To souvisí s celkovým životním oživením, až s rozechvěním celé bytosti. 5. Toto oživení nemá být poznáno jako pocit, nýbrž jako děj, který má být silou uvědomování nejen obsáhnut, nýbrž i vnímán jako tělesný stav. 6. tento stav má být objeven jako existence ne-dění nebo klidu, které se má stát vnitřním koncentračním objektem. 7.  Tento objekt má pak být nalézán všude, na čem spočine oko po skončení koncentračního cvičení. 8. Jelikož je tento objekt pravou mystickou prázdnotou, má být  tato prázdnota pochopena jako základní faktor, v němž jsou všechny smyslové opory vnímány jako náhodné nebo podmíněné skutečnosti. 9.pak má být pochopena i vlastní bytost jogína jako toto prázdno. 10. Po ovlivnění osobního vědomí tímto prázdnem bude vyňata vlastní bytost jogína jeho vůlí ze sansára a po uzrání tohoto stavu má být poznána jako absolutno v obměněné formě.

KORELÁT

(lat)souvztažný pojem;protějšek. Zatím se v přírodních vědách objevují nové a nové koreláty. A mluví se v náboženských naukách o duchu na jedné straně a o hmotě na straně druhé, je to dokladem toho,že jsou tito činitelé pokládání stále za něco od sebe odlišného. Ve skutečnosti však jsou hranice mezi duchem a hmotou pouze konvenční; duch je totiž jemnějším projevem téhož, co se v jiném aspektu jeví jak hmota. Přesto jogín nachází možnost a způsob, jak např. realizovat prázdnotu, již kvalifikuje jako absolutno.

KUNDALINI

(hadí sílu),jiné jméno též dévata (hadí sílu), která je vnitřním ohněm vesmírného prostoru, vytvářející v něm jakési psychické shluky, které zrají tak, že posléze vydají jako plody to, co vnímáme jako stvoření. Podle ezoterního učení je vládkyni veškerých intonací (viz MANTRA), které se připisují jednotlivým písmenkům sanskrtské abecedy.

KVALITA

(z lat.) jakost, hodnota. Kvalita může být jiným vyjádřením pro nějakou skutečnost, která se projevuje určitým způsobem, nebo je nositelem specifických znaků. V mystice se proto může mluvit o kvalitě místo o bozích, lidech a démonech. Všechny tyto jevy jsou nositeli specifických znaků nebo jsou kvalitami, pokud je místo za jevy považujeme za fyzikální faktory. Výraz kvalita lze proto  v mystice hodnotit stejně jako výrazy bohové, démoni, andělé atd. Kladný význam výrazu kvalita je v tom, že nevyvolává zosobňující představy.

Kdo projde celým kursem mystické praxe, pozná, že hierarchická soustava jevů, je symbolem různých fyzikálních kvalit. Racionalista je může považovat za napětí nebo frekvence různých stupňů, které vystupují bud samovolně - lidí běžných typů - nebo chtěně při  mystických postupech ve vývoji. Při těchto postupech může mysticky poznat kvalitu v běžném stavu vůbec nepoznávané a posléze je hodnotit jako podvědomé s tendencí  k elementárním projevů žití, pro něž se hodí výraz démonické nebo ďábelské apod. Nebo jako vědomé s tendencí vyrovnávající, to je lidské. Nebo jako nadvědomé, které vyvolávají blažené pocity a podle svých projevů mohou hodnotit  jako kvality božské. To je výsledek zvětšení objemu uvědomování, které je schopno zaznamenávat i stavy pod a nad hranicí denního uvědomování odrážejících se v příslušných pocitech. tendence těchto pocitů mluví jasně o kvalitě.

Mystika tedy znamená putování vědomí a smyslů sférami rozličných personifikací a jevů, jejichž hierarchické uspořádání svědčí o existenci nebí a světel. Mystika znamená smyslový průzkum duševních stavů, které se při dostatečném odosobnění ukáží jako projevy kvalit, a tyto kvality vyvolávají asociace, symbolizující rozličné sféry, jako je např. nebe, svět, peklo - Mystický průzkum však tím není omezen. Nadsmyslové stavy tvoří mnohá pododdělení, která, která v podobě duševních asociací symbolizují rozličná nebe, vyšší a nižší; pokud se tyto nadsmyslové stavy odrážejí v pocitech, jsou často identifikovány jako ráje. Ve střední oblasti, která je vlastně naším světem a v mystice se identifikuje jako sféra  denního vědomí, dochází také k rozlišením, která se jeví jako řada pocitových, mentálních a vzruchových asociací; mystik je nachází realizované v lidských a různých zvířecích stavech. V oblasti podvědomí pak nachází elementární pocitové asociace, kterému mohou dobře symbolizovat pekla a očistce.

Všechny tyto sféry se tedy odrážejí v různých stavech vědomí a v jiných duševních stavech jediné bytosti. Protože však mohou být velmi dobře vzájemně odlišeny, mohou být také považovány za sféry, v nichž sídlí bytosti rozdílného vnitřního uspořádání, nebo také za kvality, které tyto sféry a jejich obyvatele velmi dobře symbolizují. Ovšem světský člověk nemá tytéž možnosti jako mystik. Variační schopnost jeho denního vědomí je tak malá, že může zjišťovat pouze řadu pocitů, které svědčí o tom, že  v něm vystupují sklony jednak elementární jednak ušlechtilé. A jelikož jeho vědomí nemůže pro malou variační schopnost zasahovat do oblasti nadsmyslové a podvědomí, může se o sobě dozvědět pouze to, že je člověk. Nikdy se nedoví, že tak dobře se od sebe izolované sféry latentních pocitů různé povahu svědčí o tom, že je bytostí i božskou i démonickou. A co se týká identifikace těchto stavů a pocitů, neprojevující se mu jako symboly různých sfér, protože je osobitý a následkem toho chápe své city jako prostou funkci těla.


LÁSKA

pozitivní citové projevy, na jejichž základě se člověk zříká něčeho vlastního ve prospěch toho, koho má rád. Lásku není možno hledat v pocitech příchylnosti, které pramení ze lpění a žádosti mít u sebe toho, koho má člověk rád. Tento vztah je druhým pólem lásky; je to princip zosobňující, na rozdíl od pravé lásky, která vede k odosobnění.

LEVITACE

(z lat. základu) vznášení se těles ve vzduchu nebo zvedání předmětů bez fyzického dotyku. Vznášení se vlastního těla jogínova ve vzduchu je výsledkem dlouhodobého školení, zaměřeného na zjemnění těla a vůbec celé bytosti jogínovi. V praxi se to provádí tak, že člověk myslí pouze v subtilních pojmech, které vztahuje i na vlastní tělo. Dlouhodobé cvičení tohoto druhu uschopní mysli chápat v takových pojmech všechno, na což reaguje i tělo. Když nejde o pokus, ale o metodu myšlení, pak se levitace stane zcela přirozeným faktem; již těmito pojmy je odebrána tíže, která je pak poznatelná jako tamastická.

V jednom se způsobů jogické výchovy musí jogín na sebe myslit nebo se trvale chápat (uvědomovat) jako bytost s jemným tělem, bez hmotnosti a tíže . Tím se vydává na cestu k uskutečnění neviditelna a beztížnosti. Protože nastupuje tento vývojový kurs se zřetelem na to, aby se zbavil tamasu, může dlouho trvat, než dosáhne svého cíle; případně ho v jedné existenci nedosáhne. Přesto však postup na této cestě vede k výrazným jevům na úrovni sebepociťování. Když postoupí na této cestě dál, začne cítit své tělo zjemnělé  a subjektivní pocit tíže těla pro něho zmizí. To je první  etapa na cestě k levitaci. Ve druhé etapě začne létat ve snech a bude se cítit tak lehký,že pocitově chodí nad zemí. A když dosud nepochopí, že je důležitější hledat spásu, dosáhne třetí etapy. Pak se jeho tělo stane lehkým a průzračným, takže získává  postupně možnost zmizet ze sféry, která je v dosahu běžného smyslového vnímání.

Schopnost vyzvedávat předměty bez dotyku tělem je podstatně snáze dosažitelná. Záleží na tom, zda např. hypnotizér dovede přesvědčit subjekt, že nemá tíži větší než třeba může zvednout vítr. Tím může dosáhnout toho, že se tělo jeho subjektu hmotně tak pozmění, že unikne působení gravitační síly.

MANTRA

modlitba, posvátná formule či mystická formule, která se používá jako předmět meditace ke vzbuzení žádaného duševního stavu (soustředění) nebo upevnění člověka v určitém stavu neb kvalitě; tím se mají vytvořit podmínky k uskutečnění tohoto stavu nebo těchto kvalit. Proto jsou mantry především oporou pro uvědomělou pozornost, jejíž pomocí má být ve vědomí a mysli zpřítomněno to co si přejeme; za druhé jsou mantry vibracemi, které odpovídají kvalitě žádoucího stavu

Od manter se žádá, aby vibrace pronášených slov nebo myšlenek zesílily a zapůsobily na nitro člověka tak, že vytvoří vztahy, které vedou k uskutečnění toho, co je pro člověka žádoucí, Konečně se tímto způsobem mají vytvořit podmínky ke změně karmy, aby člověka mohl začít ve vyšším světě, někdy okultním, někdy mystickém a někdy i božském. Z fyzikálního hlediska vyvolávají mantry hrubou vibraci jako slova, která může poutat mysl víc než fiktivní předměty zvolené jako objekty pro oporu mysli. Prostě se doporučuje lidem, kteří svou mysl nemohou ovládat přímo. Mantry mají jejich mysl upoutat jako třeba píseň, která také může vést k zapomění na mnohé, co jinak mysl obvykle silně poutá.

MEDITACE

(z lat) rozjímání, hloubání. V praktické józe se pod slovem meditace myslí metodická myšlenková operace, jejíž základna je extenzivní. Prostřednictvím meditace se má bloudivé myšlení změnit v řízené k jednomu stavu nebo předmětu, na který se se ovšem nemyslí, ale uvažuje se o něm. Z psychologického hlediska je proto meditace předstupněm vlády nad myšlením a průpravou utišení myšlenkové činnosti. Obvykle se meditace považuje za následující stupeň soustřeďovací praxe, která začíná soustřeďováním. Meditace však může být i přípravou na soustředěním jestliže od soustředění požadujeme, aby předmět i obsáhlo i proniklo. Z tohoto důvodu máme meditaci považovat za extenzivní soustředění, kdežto koncentraci za soustředění intenzivní. Z jiného hlediska se meditací navozuje ovlivnění abstraktními stavy nebo předměty, které podle pouček jógy musí mít božský charakter, jestliže ovlivněné má být žádoucí, totiž vyšší. Metodické úvahy, které vlastně jsou meditací, uvádějící předměty úvah do kontaktu s pasivním psychickým faktorem totiž s intelektem a uvědomováním; tím meditace získává povahu psychické činnosti, jejímž bezprostředním výsledkem musí být změna duševního stavu. Vzhledem k tomu chápejme meditaci jako psychickou metodickou činnost, která člověka usměrňuje k vytčenému cíli, jimž se rozumí žádoucí změna duševního stavu.

MONÁDA (z řec.jednotka)

ve filozofii( u G. Bruna a Leibnitze) atom nadaný duševností. V duchovním pojetí je monáda životní prvek, který se zachycuje v organismu složeném z živých buněk. V tomto svém prostředí se noří do životního dění, kde získává životní zkušenosti, které vedou k jejímu opětnému uvolnění a osvobození následkem uvědomění, že život ve smrtelné struktuře je marnost. Tak se cesta monády ubírá od nefyzické volnosti v kosmu přes zachycení se v živých tělech zase zpět do kosmické volnosti.

morálka

(z lat. zákl.) mravnost. V náboženských a mystických naukách, založených duchovně dokonalými lidmi, jako byli např. Ježíš, Buddha a neznámí mudrci, kteří založili veliká náboženství a mystické nauky Orientu, nacházíme m. účelnou, všeobecné dobro přinášející a v důsledcích umenšující živočišné lnutí jedinců k světu, čímž se odstraňuje i jejich nevědomost. Touto m. jsou mravní naučení Nového Zákona, jež pronesl Ježíš na hoře k apoštolům a také naučení orientálních duchovních a mystických nauk, shrnutých v knihách o józe pod názvem jama a nijama.

V extrémních mystických naukách se na m. hledí z docela jiného stanoviska, Tam se m. považuje za účelnou jen tehdy, když jsou s jejím dodržováním spojeny emocionální obtíže, jaké se v jiném smyslu vyskytují při nezvyklých úkonech. Proto se vžitá ctnost již nepovažuje za ctnost a na žáky těchto nauk se kladou další požadavky, které vždy zvyšují jejich vnitřní napětí a střeh. V případě, kdy již není dostatek podnětů k nectným činům, se přikazuje ctnosti porušovat a pak z nich vyvěrající nebo zesilující nectné sklony vyhlazovat v tu chvíli, kdy by hřešení žákovi už mohlo začít imponovat.

Touto drezurou se má žák mystiky stát vnitřně ohebným; to se považuje za daleko vyšší stav m. než vžitá už umravnělost, která se tak často vyznačuje nedostatkem duševní aktivity a rozporů vedoucích k osvícení.

motiv

(z lat. zákl.) pohnutka, podnět. M. je hlavním faktorem při vytváření karmického významu činů, neboť skutky samy ovlivňují kvalitu karmy již jen druhotně. To je velmi výrazné u výchovy dětí jejich rodiči. Dětem rodiče podle názorů dětí ubližují a m. dobrých rodičů je připravit děti do života tak, aby jim z toho vzešlo dobro. Kajícníci v Orientě se vzdávají domova a tím často ostatním členům domova působí utrpení, ale m. pravého kajícníka je stát se příp. bódhisattvou. Proti tomu však existují lidé, kteří by rádi vykonali nějaké dobro, ale protože jsou duševně mělcí, nedovedou zvážit všechny okolnosti, a proto jejich jednání může mít opačný účinek, než který očekávali. Proto hodnota m. bývá závislá i na životních zkušenostech těch, kdo chtějí vykonat něco, co přesahuje rámec sobeckých zájmů. Jen nanejvýš duševně vyspělí lidé mohou mít m. takové, jaké se nakonec shodují s výsledky, jichž chtěli jednáním vyvolat nebo dosáhnout.

mozek

orgán ústředního nervového systému, na jehož funkci záleží vědomý život tvorů. Při hlubší analýze se zjišťuje, že vědomý život kotví v mozkové koře a to je asi všechno, co se o mozku ví s výjimkou jeho významu pro funkce organismu. My se však nezajímáme o výzkum fyziologů, neboť myslíme na jógu, resp. na výzkum funkcí mozku u jogínů.

Jogínové tento výzkum započali řešením problémů subjektivního života, který se v raných dobách karmické vyspělosti člověka (viz karma) obrací výhradně k vnějšímu světu, ale ve větším stupni karmické zralosti víc a víc ke světu vnitřnímu. Z toho důvodu se zaměření funkcí mozkové kory, resp. vědomého života, postupně přenáší z vnějšího světa k samému subjektu a toto zvnitřnění zdokonaluje i postřehy. Zejména intenzivní dostředivá pozornost je zprostředkovatelem poznávání; tato pozornost objevuje v subjektech mnohé, co člověk s pozorností obrácenou do světa vůbec nepostřehne, takže ani nepochopí, že sebepozorování umožňuje analogicky prohloubit poznání zevního světa.

Už staří jogínové zjišťovali, že zesilováním pozorování svých vlastních bytosti zesilují i osvěžující a potěšující vlivy a že je to kromě toho činí i vnímavějšími. Při dostatečné intenzitě sebepozorování se však člověk dostává ještě výše, k rozvoji schopnosti tak hlubokého postřehování, že se to zevně manifestuje jako jasnozření. To vede k odhalení, že funkce mozku sama může vést k poznání, jehož výsledkem je rozřešení podstatných problémů života.

Jasnozření tímto způsobem vyvinuté vede také k poznání, že vědomí lze přesouvat z centra mozkové kory buď na její vnější, nebo vnitřní periferii. Na vnější periferii mozkové kory sídlí vědomí každého světského člověka a funkce jeho mozkové kory se vyznačuje reflexy na vnější svět. Tato funkce mozkové kory je v jiném smyslu planutím m., které však nemá povahu ohně, nýbrž vyšlehávání nejsubtilnějších produktů látek, které v živých tělech vznikají látkovou výměnou. Proto je možno tvrdit, že m. hoří nebo plane a toto planutí v jiném smyslu zažehává momenty uvědomování.

Podrobí-li se někdo kázni soustřeďování na vlastní bytost, k čemuž tak jako tak v karmickém stáří dochází, tlumí planutí mozku, čímž se uvědomování místo směrem ven obrací dovnitř vlastního bytí. Když později myšlení pevně setrvává uvnitř bytosti, pak se již substance planutí obrací pouze dovnitř, s čímž souvisí převod „základny uvědomování" z vnější periferie mozkové kory na vnitřní. Evidentně se to jeví jako vědomý přechod do vnitřního, mystic- doplnit!!!!

myšlení

jsou produkty mysli, jakýmsi přetvářením mysli v dílčí nebo vyhraněné jevy. V mystice se jejich užitečnost spatřuje v tom, že jich lze používat jako fyzikální faktory k drolení zdánlivě nedělitelné struktury jevů. A jako mohou fyzikální atomické náboje přeměnit jevy v energii, tak myšlenky mohou jakožto fyzikální náboje svého druhu pomoci odstranit překážky prohledávání a pochopení, jakmile jich správně použijeme. Myšlenky totiž jsou použitelným fyzikálním materiálem biologické sféry, jehož usměrňování je závislé na uvědomělém myšlení, kdežto jeho urychlování na intenzitě koncentrace mysli. Je-li koncentrace zaměřena proti psychickým omezením, která jsou výsledkem myšlení v určitých pojmech, a postupuje-li se proti nim jako proti věcné struktuře omezující poznání, pak tuto strukturu rozbijeme, když do této koncentrace vložíme dostatečně silnou intenzitu na jedné straně a extenzitu, obsaženou v bdělosti na straně druhé. To proto, že myšlenky mají tutéž vlastnost jako fyzikální náboje v jejich úloze rozbíjet pevnou soustavu u myšlenek psychologickou, u atomu jadernou.

MYŠLENKOVÉ TĚLO

v tibetských textech nazývané též tělem duchovním a tělem přání; ve skutečnosti otisk typu vytvořený "kouřovou formou" naší vlastní životní síly. Myšlenkové tělo je obdobou astrálního těla až na to, že myšlenkové tělo si člověk vytváří sám vlastními představami a jejich dlouhodobým udržováním před jejich zrakem. Myšlenkové tělo používají tibetští mystikové k rozličným účelům. Za nejlepší a též ezoterickým učením schvalované používání myšlenkového těla se považuje to, když na ně mystik nazírá jako na schránu nejkvalitnějších duchovních hodnot a idejí. Když to činí a operuje s ním jako se svým dvojníkem, kterého stále staví do kontaktu se sebou samým, získal medium,  jehož pomocí může velmi snadno zrychlit svůj duchovní růst a dospět k žádoucí mystické moci.

MYSTICKÁ CESTA

metoda psychické proměny individua v čase s tendencí k zakotvení vědomí ve stavu nevyznačujícím se ani vnitřní, ani vnější diferenciací funkcemi uvědomování. Proto mystická cesta jako přetvářecí  psychický proces začíná vlastně zpravidla v nejvyšším diferencování, jež působí na úrovni uvědomování člověka, ale končí v centru jeho bytosti, o než se jako o kosmickou kvalitu jevy opírají. Variační schopnost uvědomování se však netlumí ihned, jakmile je  mystická cesta nastoupena, nýbrž naopak se rozvíjí nebo lépe, má se rozvíjet, až okrajové hroty této schopnosti přesáhnou hranice vymezené vědomí jógou neovlivněnému, čili až amplituda funkcí vědomí dosáhne do oblasti podvědomé a  nadvědomé. Tím se totiž doplní všechny potřebné zkušenosti toho, kdo se vstupem na mystickou cestu vlastně chystá k potlačení všech projevů diferencujího uvědomování.

Z této definice mystické cesty je zřejmé, že neovládané extatické stavy mystiků, které mohou někdy udivovat a jindy odpuzovat, jsou pouze vedlejším produktem mystického úsilí. Jsou vlastně výsledkem náhlých výkyvu uvědomování, které je při mystické práci neustále pod tlakem psychického napětí. Proto jóga i mystika směřuje k tomu, aby byly všechny tyto výkyvy paralyzovány pevným držením mysli a vědomí u těla, neboť tělo symbolizuje jev relativně dosti ustálený, takže tlumí všechny nadměrné výchylky vědomí.

V intencích mystické nauky není tedy chyba, jíž se dopouštějí laičtí mystikové, když svému uvědomování ihned dávají možnost nejvyššího rozkmitu tzv. mystickým cvičením. Takzvaných mytických proto, že se vyznačuje stupňováním upnutí pozornosti na tělo nebo vnitřní přirozenost na jedné straně a nestřežením stavů vědomí na straně druhé. Čím intenzivněji mentální impulsy působí do těla nebo do vnitřní přirozenosti, tím přísněji se totiž musí dbát na to, aby vědomí setrvávalo u jednoduchého předmětu, jehož fiktivní vjem je možno snadno obsáhnout. U toho kdo, kdo na to nedbá, se vědomí difúzně rozpíná a při následujícím smrštění nebo zúžením vyvolá něco jako vize a prožitky, jejichž podoba a povaha se může zdát božská, ale rozhodně není účelná. Proto se mystická cesta jako výsledek metodických psychických zásahů do bytosti musí především vyznačovat, má-li být dobrá, prospěšná a duchovně účelná - střežením vědomí, aby na úrovni vnímaní setrvalo ve stavu běžném u lidí mysticky nepracujících a neusilujících. Když je toto zaručeno, je dovoleno cvičit soustřeďování směřující do těla nebo do bytosti  jako do pouhé fiktivní opory.

Kdo tuto zásadu nedodržuje, musí počítat s tím, že jeho mystická cvičení povedou příp. k vyvolání extatických stavů, které mají všechny znaky psychického vychýlení. Tento stav, ačkoli je pro mnohé lidi lákavý, se stává dokonalou zábranou na cestě k nejvyšší realizaci a znamená tedy duchovní pád hned na samém začátku mystické cesty, i když se to hned konkrétně neprojevuje.

MYSTICKÁ SVATBA

realizace trvalé spjatosti mystika s konkretizovanými kvalitami abstraktního, tj. duchovního světa. Jde vlastně o psychologickou záležitost. Když člověk mocnými nápory vůle vnitřně uniká obklopujícímu ho zevnímu světu, tvoří současně nebo konkretizovaně svou osobní idealizovanou atmosféru a tak ji přetváří v božské bytosti, z nichž některá - dalo by se říci - jej vytrhuje z jeho nežádoucího prostředí. Tomuto vytržení předchází pocit, že nějaká duchovní bytost člověka objímá a zachraňuje před návratem do jeho dřívějšího nežádoucího mu již světa. Jde tedy o tajemný proces mystických transmutací a transfigurací, které nemají nic společného se stavy, jimiž bývají postiženy psychotikové.

MYSTICKÉ STAVY

duševní a pocitové stavy související s přetvořovacím procesem vyvolaným mystickým úsilím. Jsou dvojího druhu podle povahy mentální náplně, provázející toto úsilí. Jedny vyplívají z extatické povahy mysli; druhé jsou projevem psychických nebo i fyziologických změn, vyvolaných napětím vůle, což   mystické snahy obvykle doprovází.

První druh mystických stavů je z hlediska vývoje bezvýznamný. Vypětí až ke stavům extatickým může být jen dočasné, takže psychické stopy po něm jsou mělké a neodrážejí se v žádné trvalé psychické změně. Druhý druh mystických stavů může člověka, který je prožívá, sice dobře na sebe upozornit, ale on je nedovede hodnotit, ježto nerozumí jejich souvislostem a vztahům. Mají spíš význam pro guruy, mystické vůdce, kteří v nich nacházejí milníky mystického vývoje. Proto by je neměl sám u sebe nikdo hodnotit. To platí i pro případ, že na ně zapomene, a proto o nich nebude moci informovat ani svého gurua ani je uvést v souvislost s mystickými procesy, které se u něho dostaví poději. Existují totiž ještě další rozpoznávací znaky mystického postupu.

MYSTICKÝ CÍL

nižší - stav vnitřního oproštění živočišných popudů podmaňujícího si člověka; vyšší - odstranění diferencující funkce mysli a vědomí, což má za následek tak hluboké odcizení světu, že se to dá nazvat vykoupením, spásou.

Stav oproštění od živočišných popudů souvisí se zánikem neblahých duševních stavů a s rozvojem, která vrcholí v prosvícení prostoru vědomí jasem; to se odráží v dosažení vnitřní spokojenosti, již běžný člověk nejen nezná, ale ani nedovede pochopit. Zrušení diferencující funkce mysli a vědomí souvisí s rozvojem vnitřní netečnosti k zevnímu světu, která pramení z jeho překonání nadsvětskými stavy mysli a vědomí. Tento mystický cíl znamená ztrátu sebe ve stavu blaženosti a naprostého uspokojení  i zánik touhy po životě. To umožňuje jakoby pomalu usnout ve stavu dokonalého indiferentismu, který je předzvěstí "žádného návratu po smrti" (do sansára")

MYSTIK

kdo se oddává mystice. Správně by se měl za mystika označována pouze ten, kdo už měl v mystickém úsilí úspěch, nebo¶ se jménem mystik jsou vždy spojeny představy o člověku schopném vykonat neobvyklé činy nebo o někom, kdo má nadprůměrné vědomosti.

Kdyby se dodržovala tato zásada při označování člověka slovem mystik, nedocházelo by k obvyklým omylům, kdy se mystika označují i lidé blouznící nebo libující si v tajnůstkářství, nebo také lidé v mystice jen teoreticky vzdělaní. Takovýto lidé by se vesměs měli pokládat za stoupence mystiky nebo za její žáky, dobré nebo špatné, podle toho, jak se chovají nebo jako dodržují předpisy mystické nauky.

Za mystika nelze také označovat básníky, kteří pro něco horují nebo o něčem sní či fantazírují. To proto, že mystika je nauka racionalistická, psychologická v nejhlubším pojetí. Nauka, která se drží metod, jejichž prostřednictvím se lidé propracovávají především k vládě nad sebou samým a potom k vládě širší, konkrétně nad okolnostmi a případně i nad jinými lidmi. Proto do ní nepatří nikdo z těch, kdo sní nebo básní o svých touhách, nikdo těch, kdo trpí světobolem následkem nesplněných tužeb, a nikdo z těch, kdo se domnívají, že tuší jakousi vyšší pravdu. Takoví lidé jsou pouze snílci, kteří ve skutečnosti mají k mystice dál než realisté a racionalisté nejhrubšího typu. Neboť pouze realisté jsou schopni pochopit význam mystickou naukou propagované sebevlády. Pak snad jej mohou pochopit i realisté, ale nikdy snílkové, kteří stále něco tuší aniž mohou najít předměty svých tužeb. Duch těchto lidí je jakoby v prostorách, kde cítí nebo jen tuší nějaké pachy, které stále unáší vítr.

Proto nehledejme mystika, nikde jinde než ve školách tuhé mravní a psychické kázně, v lidech tvrdě zkoušených svými elementárními sklony a v lidech, kteří mají úspěch v překonávání toho všeho .

MYSTIKA

nauka o splynutí člověka s Bohem. Člověk tu může být myšlen jako sebe si vědomá bytost, Bůh jako faktor transcedentní. Obecně se myslí, že vše, o co se v mystice jedná, jsou skutečnosti smyšlené, subjektivní. A přece je mystika nauka praktická, protože tkví v psychologii způsobu života; tedy sice v abstraktních faktorech, ale přeci jenom ve faktorech, jimiž vlastně každý žije. Kdo tedy nezná psychologii a neumí si ujasnit, že rozhodující jsou city a duševní stavy člověka, tj. cosi nezávislého nebo jen podmíněně závislého na zevních okolnostech, ten nemůže pochopit smysl mystiky a mystického školení vůbec.

Mystika však není naprosto jednoznačná co do snah a smyslu. Křestanská mystika obsahuje víc prvků abstraktního idealismu; orientální mystika je praktickou psychologii. Ale v samotném termínu mystika musíme hledat nauku opírající všechny postupy, vedoucí k mystickému zdokonalení, o citovou přirozenost a zkušenosti, obrážející se v této přirozenosti. Vzhledem k tomu náleží do mystiky i jóga, která si vynucuje postup k mystickému cíly tlaky na fyziologickou soustavu; buddhismus je mystikou pouze potud, že běžné funkce citů likviduje, aniž jiný druh citů hodlá rozvíjet.

S ohledem na rozličné mystické prvky ve jmenovaných disciplínách je skutečnou mystikou mystika křestanská a tibetská. Křestanská mystika má všechny znaky vratkosti, nebo¶ usiluje pouze o náhodilé mystické výsledky, vyplívající z modliteb a myšlení na Boha. Existuje-li za těmito modlitbami a myšlením touha po osvobození od zátěží pocházejících z elementárního způsobu žití, pak tu je i činitel, který vede bud k extázím, nebo k prožitkům k extatického typu. Není tu prostě nic, co by ukazovalo na systém nebo psychickou výchovu. Křesťanská mystika, která je vlastně mystikou katolickou, očekává že všechny stavy duševního oprošťování od světa  mohou být člověku uděleny Bohem a že tedy člověk sám v této věci nemůže nikdy nic dělat.

Tibetská mystika na rozdíl od křesťanské hloubkovou pozitivní psychologií. Od běžné psychologie se liší tím, že psychické faktory kategorizuje jako činitelé do jisté míry na člověku nezávislé; závislost je dána pouze příbuzností těchto činitelů a člověka. Toto pojetí má samozřejmě vliv na mystickou výchovu jejich žáků, kteří si musí být vědomi toho, že všechny jevy  jsou pouhou obměnou Nejvyššího Ducha, takže jen vzájemný poměr těchto jevů určuje povahu reakcí, jež mystik vyvolá tlaky vůle bud na vlastní bytost, nebo na seskupení psychických sil prostoru. Tyto tlaky se stupňují i tím se stupňuje i reakce na ně. Ve vyšších fázích tohoto druhu mystického vývoje může člověk poznat, že osud, prožívání, schopností člověka se s osudem vypořádat, duševně vyvíjet, atd, jsou vesměs fenomény agresivní, i když běžní lidé sotva jako fenomény poznávají.

Smyslem mystiky, je uvést skrytý vnitřní svět do působivé aktivity, aby člověk poznal, že není trpným činitelem na pláni přemáhajícího ho světa, čili aby se poučil, že je sám tvůrcem svých osudů ovšem jen na základě psychických postojů a hodnot. Zevní události jsou jen výsledkem poměrů subjektu k zevnímu světu.

Mezi těmito dvěma mystickými naukami, m. křesťanskou a m. tibetskou , existuje ještě celá řada mystických nauk, vlastně reformováných v dobrém i ve špatném smyslu. Jejich hodnotu lze určit  z toho , jak dalece v nich záleží na přemáhání elementárních sklonů nebo jejich respektování. Čím méně reformovaná mystická nauka elementární přirozenost omezuje, tím je nesprávnější, nejspolehlivější a nebezpečnější. A naopak, čím více v ní záleží na podrobení si elementární bytnosti žáku, tím je kvalitnější. Dalo by se říci: právě mravní kázeň je ukazatalem kvality reformované nauky. Mravní kázeň sama, i když nemusí vést k žádným domnělým mystickým výsledků, je vlastně svého druhu mystika, která poskytuje poznání většinou až na konci života. Vyšší výsledky mystického školení jsou závislé na povznášení mysli k Bohu, z  tibetského hlediska pak na oproštění mysli od světa.


MYSTICKÉ ZNOVUZROZENÍ

počátek rozvoje duchovně kvalitnějšího osobního vědomí, které postupně nahrazuje vědomí osobní, vznikající právě v procesech příslušející k mystické smrti. Kvalita nebo hodnota mystického znovuzrození je určena mentálním zaměřením a bytostnými tendencemi,  jež tomuto mystickému znovuzrození přicházely.

Nejvyšší druh mystického znovuzrození znamená vlastně počátek rozvoje osobního vědomí do transcedentních stavů a kvalit. Aby k takovému m.z. mohlo dojít, musí ten, kdo jde mystickou cestou, už od samého začátku velmi přísně dbát na to, aby se ani jedinou myšlenkou nedotkl hmotného světa. Za takových okolností se každý mytický stav, znamenající mystický postup, udá ve stavu vědomí oproštěného od hmotařských idejí; to je vlastně předpoklad pro m.z. adepta mystiky podle ideální představy o mysticky dokonalých lidech.

Kdo tedy usiluje o mystický růst nebo vývoj, aniž dbá o mravní kázeň podle mystické nauky, ten sice při dostatečně intenzivní snaze dosáhne m.z., ale z toho vzejde opět on sám jako vitálně oživený a posílený, ale s neodstraněnými  známkami duchovní, mystické a lidské nedokonalosti. Proto si musí každý vždy dobře rozmyslit, jak si bude  při mystickém úsilí počínat. Když na sobě pozná, že nemá dost sil dodržet příkaz absolutní zdrženlivosti, týkající se kázně smyslů, totiž hlavně mysli a vědomí, nech¶ se pak raději věnuje pouze mravní kázni, která - když se jí člověk věnuje po celý život vede zpravidla k m.z. právě v okamžiku smrti. To je významné potud, že tu dochází k rozvoji podprahového vědomí(podvědomí) do lepších posmrtných stavů, do rájů nebo božských oblastí (nebí)


N

NIDDANA

(sans.) dvanáct posloupných příčin znovuvtělování, které podle buddhismu tvoří řetěz, v němž každá podmiňuje následující a jsou původcem všeho zla na světě.

1. Avidjá čili nevědomost o niterné totožnosti člověka s univerzálním praprincipem.

2. Samskáry, čili složky nebo tendence,dispozice, tvůrčí procesy vznikající touhou po individuální existenci nebo po jejím udržení.

3. Vidžňána, čili vědomí nebo individuální sebepoznání jakožto základna bytí.

4. Námarúpa, čili jméno a tvar, mysl a tělo, označení to pro bytí jako osobnost.

5. šadájatana, čili smyslové orgány, šest smyslových činností zpřádajících člověka do vztahu s vnějším světem.

6. Sparša, čili smyslový dotyk jako podmínka prožívání.

7. Védaná, čili cítění jako následek smyslového dotyku.

8. Tankhá, čili životní žízeň, která vzniká následkem příjemného pociťování, vzešlého ze smyslového dotyku.

9. Upádána, čili lpění, jež s psychologicky znamená touhu po trvání příjemných  pocitů vzešlých ze smyslových   dotyků.

10. Bhava, čili vznikání, stávání se bytím, "běh životních sil" jakožto následek touhy po příjemně  vzrušujícím dění, skrývajícím se v příjemných pocitech.

11.Džáti, čili znovuvtělování jako následek běhu psychických momentů, sdružujících životní energii a podmínky k jejímu uplatnění.

12. Džarámarana, čili stárnutí a smrt jako následek znovuvtělování, k němuž dochází z dříve jmenovaných příčin.

První dvě příčiny, avidjá a samskáry, se jmenují členy z minulého života. Vidžňána, námarúpa, šádájata, sparša, védaná, tanhá, upádána jsou členy z přítomného života. Bhava , džati, a džarámarana jsou tzv. členy budoucího života.

NIRMÁNAKÁJA

doslova "zázračně transformované tělo, nebo inkarnované božské tělo, odlesk moudrosti, jež se promítá do lidských forem a projevuje se jako lidský buddha. V pojetí nám bližším je nirmanakája vtělením nejvyšší duchovní kvality ve funkci jí odpovídající; její personifikace není viditelná, ale spíše pochopitelná jako skutečná skutečná moudrost lidí dosáhnušív vysokého mystického zasvěcení. Skutečnými představiteli nebo projevy nirmánakáji jsou tzv. Mahátmové nebo ještě lépe živý buddhové; tím nejsou míněni mahátmové teosofičtí, nýbrž praví, kteří obývají sféru mezi světem viditelným a neviditelným. V našem pojetí jde o bytosti, které realizovali nirvánské stavy, ale neponořili se v ně, protože zdůraznili svoje jáství. Na tomto rozhraní žijí k dobru celého lidstva, ale toto dobro chápou svým způsobem. Podněty k takovému způsobu žití vyplívají z poznání, že všechno co žije, trpí a usiluje nějak o nejvyšší štěstí, ať jakkoliv. Úsilí o nejvyšší štěstí je však žádostí nebo voláním, které nachází odezvu i ve sféře nirmánakáji. Její obyvatelé na ně reagují pouze v okamžik, kdy ti , kdo po tomto štěstí volají, si už zoufají nad světem. V tu dobu jsou přístupni přijmout duchovní dobro, jak je chápou nirmánakájové.

Z nejvyššího hlediska se však odezva na volání trpících lidí považuje za nejsubtilnější zbytky nevědomosti, za zbytky samého lidství. To vysvítá ze skutečnosti, že Bůh ve své nejvyšší formě na volání trpících nereaguje; též lidé, kteří jsou schopni dívat se na svět za stanoviska tohoto Boha, mohou vidět, ze každá situace, která se v lidském světě kdy vyskytla, byla plodem přání ve formě usilování lidí. Ale nirmánakája je mezistavem sansára a nirvány; kdo v něm utkví, ten dosahuje nadlidské mravní očisty, v níž zůstávají stopy lidskosti. A celý tento stav pak končí poznáním všech karmických příčiností a vztahů, které konec konců poukazují na to, ze je nezbytné dosáhnout absolutní potlačení životní žízně. Když je žízeň potlačena, pomohl si již člověk sám a je něm, zda při přestupu ze sansárického do nirvánského stavu zdůrazní své já a stane se nirmánakájou, nebo ho nezdůrazní a dosáhne vykoupení.

Vizuálně představuje nirmánakája subtilní svítící tělo jako vhodného nositele buddhické moudrosti, tělo bytostí duchovně vysoce dokonalých. Člověk, který nemá mystických zkušeností, nemůže rozhodnut, za to je tělo fyzických bytostí nebo přeludů. Nirmánakájové se očím mystiky nezkušených lidí jeví jako materializované fantomy vyvolané tu a tam fyzikálními medii. I tito lidé však tuší, že se tělo nirmanákájů liší od těla těchto fantomů lepší stabilitou formy, dokonalejší konkurou zjevu a takovým působením na smysly, jakým působí hmotní lidé.

Tento stav souvisí s duchovní dokonalostí nirmankájů, kteří velice pokročili ve stavu, v němž mysl překonává mechanický vliv hmotných věcí nejen na vjemy, nýbrž i na tělo. V tomto stavu se už svět nejeví jako hmotný, nýbrž jen jako řada symbolů, olupující mysl a vědomí o jejich přirozené rozpětí v období jejich vzniku. Tento stav mysli a vědomí je stavem nirmanákájů, v němž zdůrazněním tělo mizí z pláně smyslových jevů a reaguje již jen na jejich vůli k projevení se nebo ke zmizení. Tím nirmánakája znamená vysoká stupeň na cestě lidského rodu.

NIRVÁNA

- vyvanutí, rozplynutí; vykoupení z životní žízně; osvobození duše z koloběhu životů. Takřka průvodcem nirvány je vyhasnutí zájmů o svět, apatie k němu a dokonce mizení pocitu fyziologického tepla, jež si ovšem běžný člověk neuvědomuje, leda při horečce. Nirvány je možno dosáhnout již za života a kdo ji za živa dosáhl, je džívamukti, vykoupení za živa. Dokonalého vykoupen ze všech životních pochodů může být dosaženo v okamžiku smrti, takže ten, kdo stav nirvány "pronese" okamžiky smrti, dosahuje paranirvány a stává se z něho muktí.

Nirváně také předchází prožívání transcedentních stavů vědomí, což je spojeno s různými stupni blažeností a někdy vyúsťuje do stavu, v němž mizí pojem času a prostoru. V tomto stavu přestává životní žízeň, skrývajících se v samotných buňkách těla; její vymizení souvisí s tím, že ten, kdo umírá v tomto stavu, nemá v sobě největší závan touhy být. To je předpoklad pro ustání životních pochodů ve všech stupních a složkách. životní síly, nepodněcované touhou po bytí pak již nemají tolik energie, aby se mohla zachytit v nových podmínkách rozvoje, v novém materiálu, tvořícím bytí: Proto je nutné považovat nirvánu za stav ukončení všech procesů diferenciace, nikoli pouze za evidentní stav absolutna, ovlivňující vědomí.

NIRVIKALPA SAMÁDHI

Ponoření se vědomí v sebe až s odpoutáním se vědomím od těla a psychickou strnulostí provázenou potenciální tendencí vědomí do absolutna. Jde tedy o dočasný jogický stav, v němž je na čas vědomí nepřítomné v těle, kdežto všechny síly ducha jsou upřeny k absolutnu. to je psychologický moment, který vytváří předpoklad  pro překonání všech světských tendencí duchem očištěným od světskosti, takže za ním následuje následuje naprosto nezaujatý pohled na svět a z něho zase vzniká poznání a moudrost.

Ve stavu nirvilkalpa samadhi všechny životní síly směřují do nitra a s nimi též všechny síly psychické; v konečném výsledku je to zážitek nemající obdoby ve smyslových zkušenostech vůbec. Tak nirvilkalpa samadhi vede k poznání světa z docela jiné polohy než obvykle; proto ti kdo n.s. dosáhli, mají názory zcela odlišné od názoru lidí ostatních. A protože n.s. není provázeno vytržením mysli, jsou tyto názory rozumné a věcné, jenž hlubší, než jaké může mít kdokoli ze světských lidí.

Nirvilkalpa samádhi je stav velmi obtížně dosažitelný. Introvertní zaměření všech sil člověka nesmí být znehodnoceno abstraktními pojmy, názory a nevěcným myšlením, nebo¶ by člověk místo n.s. došel pouze k vytržení. Kromě toho toto introvertní změření nesmí narušit stav permanentní  přítomnosti těla ve vědomí, nebo¶ místo n.s. by člověk ztratil denní vědomí, aniž by za ním následovalo poznání. Stav před n.s. se proto musí vyznačovat velmi výrazným uvědoměním si těla, očištěnou myslí  od světa a navíc ještě jednobodovým soustředěním mysli. Jeho následek, totiž zúžení vědomí, musí být rušen vsouvavou extenzitou koncentrace v soustředění jednobodové. N.s. proto není samočinný a přirozený následek jednoduchých soustředění. Jednoduché soustředování nikdy nepřejde v kvalitní soustředování prenirvikalpasamadhické, nebot v takovém soustředováním není žádných stop takového soustředování.

ÓD¬AS

-"oblak ctnosti", nejvyšší formu v těle zadržené a sublimované pohlavní energie ve formě tekutiny. Je-li tato tekutina podržena v těle pomocí absolutní sexuální zdrženlivosti a je-li vědomí jogína upoutáno na kvality transcendentna (k dosažení muktí*), transformuje se tato tekutina a její obsah ve vyšší fyzikální substance přenášené do mozku, který se následkem toho stane jasnějším a výkonnějším. Je-li však sexuální zdrženlivost provázena pohlavními chtíči, pak k této transformaci nedochází a sexuální materiál naopak mysl a vědomí zatemňuje, příp. až k zblbnutí.

Zdá se, že běžné pozorování nemusí vést k pozorování této transformace. Ale úspěch v józe je závislý na velmi jemné analýze procesů v těle, takže každá změna, k níž v něm dochází, bývá velmi dobře zjištěna. To znamená, že tuto transformaci sexuální energie musíme nazývat transsubstanciací; změny, k nimž tu dochází, nejsou vitální, nýbrž potenciální a odehrávají se na úrovni fyzikálních substancí.

Prakticky ódžas vzniká pouze ze sexuální zdrženlivosti provázené permanentním rozkládáním stále se tvořících psychických komplexů, k nimž zdrženlivost vždy vede. Proto ódžas nevznikne u toho, kdo zdrženlivost nespojuje s pozvedáním mysli k transcendentním kvalitám. A k takové chybě dochází nejčastěji. Proto se mezi lidmi, kteří znají z jógy poučku o vytváření síly zvané ódžas, setkáme většinou s narůstáním komplexů a zaujetím nejnižšího druhu.

POHLAVNOST

-

ezoterické učení ji považuje za pravou příčinu připoutání jedince na svět a tím i příčinu nepřestávajících reinkarnací. Pohlavnost totiž svádí mysl člověka na zemi. Poněvadž je to činitel velmi energický, vytváří mocně působící karmu, jež tlačí člověka k zemi a udržuje jeho existenci výhradně na této úrovni. Moc pohlavnosti je patrna z toho, že všechno, co je složeno z živých buněk, zdá se existovat pouze za tím účelem, aby vydalo plod se stejnými tělesnými znaky, a vytváří tím vlastně karmu rodu.

Jogínové, kteří vědí, že účelem jógického školení je vyproštění ze sféry zotročujícího a podmaňujícího pudu, chtějí pohlavnost vykořenit, neboť pouze ona je řetězem, který neumožňuje tohoto vyproštění dosáhnout. Ale pohlavnost nelze vykořenit tím, že se s ní bojuje. Je nezbytné ztrácet na pohlavním problému zájem, neuznávat jej, stát se k němu indiferentním. Když člověk dospěje tak daleko, že předměty pohlavní žádosti, muži a ženy, neprobouzejí žádný zájem, pohlavnost přestává být problémem, takže člověk se pak už může věnovat i jiným věcem. Bez těchto žádostí začne být člověk šťasten a ztrácí dokonce zájem být nebo žít.

V ezoterním smyslu podle výše nebo hloubky vykořenění pohlavnosti vystupuje předpoklad nebo předzvěst nirvány. To znamená, že nikdo z lidí podléhajících pohlavnosti nemůže být vykoupen, ačkoli může dosáhnout neobyčejně vysokých duchovních a mystických stavů, dokonce těch, které existují na samém prahu nirvány. Proto v mystice existují vysoké realizace, možnosti dosáhnout bezprostředních styků s nebeskými světy, nebo¶ i božství má původ v pohlavnosti, náležitým způsobem zušlechtěné.

Pohlavnost potlačovaná nějakým psychologickým komplexem a nikoli duchovně správným indiferentismem nejen že nevede k dosažení nirvány, ale nevede ani k dosažení vyšších duchovních stavů. A právě s tímto omylem se tak často setkáváme u mystiků diletantů. Ti často pohlavnost jakoby zlomí, takže okamžitě vyvolají nějaký duševní defekt, který se většinou už nedá odstranit. Je třeba nestydět se a nepřecenit, aby pohlavnost mohla být řešena systémem odvracení; tak se člověk vnitřně zachová jako zdravý a dobře učleněný člen lidské společnosti. Je-li však pohlavnost překonávána trvale udržovanými vysokými zřeteli a nikoli jejím nahrazováním jinými sklony, které ve vůli neodstraňují světské sklony, pak je to způsob nejlepší. Pohlavnost totiž takto přejde ve ctnost zdrženlivosti. Jejím působením dochází k vnitřní transformaci, jejímž výsledkem je dosažení vykoupení ve stavu vnitřní harmonie. Jinak se člověk vždy potkává s nesnázemi a bojem.

Polohová ENERGIE

energie hmotného bodu, předmětu (tělesa), jejíž hodnota se mění vynaloženou prací. Je-li tedy hodnota polohové energie hmotného předmětu, ležícího na zemi, tedy na určitém místě v nějakém souřadnicovém systému, rovna nule, můžeme ji změnit tím, že tento předmět zvedneme do vyšší polohy. Předmět nám tuto energii může vrátit, zpět, když se přemísťuje na původní místo, ve formě nějaké práce

Ze stanoviska mystiky jsou současné kvalitativní hodnoty člověka, především intelektuální, jeho polohovou energií. Tuto p.e získal žitím v prostředí, jehož musel akceptovat; tak vznikají momenty omezování, jež si prostředí na něm vynucuje. Působení tohoto omezování se pak může odkládat za práci, jíž se jeho p.e. změnila. Ale podle teorie mystiky se žádný současný stav člověka nepovažuje za nejlepší. O tom svědčí jeho tužby po lepších životních podmínkách; tužby tu hrají roli podněcovatelů k vynakládání další práce, aby jeho nynější polohová energie byla dále měněna k jeho osobnímu prospěchu. V praxi to znamená, že už na počátku mystické snahy musí každý vnitřní napětí, jež pociťuje jako krizi, dále zvyšovat, až jeho p.e. přes stoupající& odpor dosáhne stavu, kde tato krize přestává.

Obrazně řečeno to s p.e. každého jedince vypadá tak, že jeho specifická p.e. bývá napadána společností prostřednictvím smyslových lákadel, které mu nabízí. Tato lákadla ho mají učinit malátným a posléze snadno vykořisťovatelným tvorem. Je-li však tento jedinec mysticky správně poučen, doví se, že se jimi nesmí nechat svést, nýbrž usebráním v sobě jim odolat a tím zvýšit odporovou sílu, odolnost; ta sama způsobí, že se jeho p.e. bude dále zvyšovat.

Můžeme si lidství ve vztahu k p.e. představovat tak, jako by žilo v uzavřeném kráteru, jehož okraj je obehnán strmými horami, pak na dně toho kráteru žijí lidé nejelementárnější a na svazích obepínajících jej hor lidé mravně a intelektuálně pokročilejší; k vrcholkům těchto hor šplhají těchto hor se ubírají mystikové, jež inspiruje tradice, že za nimi je nekonečno s jeho vysokými a kladnými duchovními, duševními a prožitkovými hodnotami. To ovšem diletantský mystika neví. Proto nevyhledává štěstí dosažitelné po nejvyšším vypětí sil, kdy se balvan - člověk převalí přes strmé vrcholy kráteru života, ale hledá prchavé štěstí prýštící z pádu z vyšší p.e. do nižší. Tímto pádem se totiž vždy v podobě slastných pocitů vrací práce vynaložená na zvednutí p.e., nebo¶ její zvednutí bylo závislé na krizích vývojového procesu.

Tento pád však není jednoduchý. Na dně kráteru života jsou lidské bytosti tak stěsnány, že tvoří téměř masu, jejíž celkový pohyb je vyvolán vzájemným bojem jednotlivců o volnost a svobodu; nemilosrdným bojem, podmíněným prostým pudem sebezáchovy. To však nemůže vést k ničemu dobrému. Tíseň způsobovaná prostředím ponechává každému jen velice malý rozhled, takže řešení bezprostředních problémů hledá ve snaze každého kolem sebe zničit, protože každého považuje a pravou překážku hledaného štěstí.

Dobrá mystická nauka nás však poučuje o tom, že má-li už člověk lepší p.e. získanou životními zkušenostmi v rodové posloupnosti, má ji dále zlepšovat. Má sebe jakožto Sisyfův balvan začít valit na vrchol okrajových hor kráteru života a tím se vyhnout životu na dně kráteru, kde se tíseň z hustoty spolubližních zvyšuje. Směrem vzhůru se zase zmenšuje, nebo¶, těch kdo mají vyšší odporovou sílu, je méně. Ale zkušenosti z praktické mystiky svědčí o tom, že okrajové hory kráteru života jsou tím strmější, čím jsou blíž k vrcholu. Proto i snaha dovalit sebe - balvan - na vrchol naráží  na větší a větší odpor. Síla k jeho přemožení bude nalezena v odstranění těkavosti mysli a dále pak v mobilizaci všech duševních sil bytosti. Posléze musí byt bytost soustředěna jakoby do jediného bodu, do myšlenky na jediný cíl, která každého zbavuje všech postranních zájmů.

Podle teorie mystiky má člověk obvykle právě tolik potenciální energie, že tento úkol může splnit. Když se to podaří, pak se méně silní jako balvan přes okraj hory překulí na vnější stranu kráteru života a získaná p.e. se pak vrátí jako pocit, že navždy unikli všem dřívějším ohrožením a tísním do nové sféry života, již znají ti, kdo tento úkol vykonali. Silnější však dokáží sebe - balvan - na vrcholu hor kráteru podržet a vyvážit a s rozmyslem pustit do podmínek pro ně nejlepších.

Tak tedy p.e. člověka, získaná životními zkušenostmi věků, může být stejně promarněna jako zlepšena podle toho, jak kdo pochopil problém jejího vzniku. Kdo se snaží tíseň svého bytí překonat nebo odstranit cestou bez odporu, padne na dno kráteru života, odkud bude muset vystoupit opakováním všech útrap naprostého otroctví vnějším okolnostem vnějším okolnostem. Na tom nezáleží , zda tam padl diletantskou mystikou nebo narkomanií. Oba směry jsou totiž stejné. Ale když člověk rozvážně napětí a tím i odporovou sílu zvyšuje, pak svou p.e. zlepšuje; je-li odporová síla zvyšována systematicky, může být člověk balvan - dovalen až do transcendentní oblasti, vyšší to dimenze individuálního žití.


R

REALIZACE

uskutečnění. V realizaci vrcholí každý mystický vývoj, pokud se člověk nedokáže rozhodnému vyvrcholení vyhnout trvalým prouděním vjemů božského dechu. To je ovšem neobyčejně obtížné. Snažící se lidé se postupně unaví, chtějí si odpočinout, a proto zaměří zpravidla na jeden určitý mystický stupeň, kteří realizují, čili uskuteční jako stav definitivní. Z jistého hlediska je to vlastně mystický pád, ale když jsou realizovány vysoké duchovní stupně, např. nadbožské, pak se to za pád nepovažuje. Mystik to jen zaplatí smrtí těla, ale příchuť tohoto stavu, který na počátku realizace zachytil, je zpravidla tím, na co se v okamžiku smrti upne. To je předpoklad realizace tohoto stavu po smrti, zpravidla spojený s novou objektivizací, resp. inkarnací.

Kolem vysokých realizací je rozhodující faktorem dech. Na něj musí mystik dbát, má-li udržet stav permanentní výměny duchovního dechu, který poskytuje bezčasnost. Ale jak už bylo řečeno: lidé se postupně unaví, chtějí si odpočinout a pak místo "věčné cesty", tj. být nebo žít , dosáhnou realizace, která sice může přivodit stav naprosto nový a vysoký, ale nikoli spojený s nesmrtelností. Kromě toho mysticky pracující lidé také nevědí, jak důležité je nechat "dech ducha života" proudit, a proto se dokonce k realizaci k kloní; nechtějí být na "věčné cestě", cestě životy. A tak je mystická cesta možno říci běžně omezena realizací. To způsobuje, že i mystikové musí jít od vtělení k vtělení, i když v linii vtělení božských. Ti nejmoudřejší se z toho poučují, že vykoupení ve stavu věčného bytí je nejvýš nesnadno dosažitelné. To však běžní lidé posuzovat nemohou, i když jsou dosti vzdělaní v mystické teorii. Předně nevědí, co znamená permanentní vdechování "dechu ducha života" a potom nevědí ani to, co znamenají realizace. Museli by zažít vysoké božské stavy, aby pochopili, co to je realizovat je, a zažít také stav provázející nezadržovaný dech. Božské stavy totiž budí pocit  příjemného zakotvení, ale trvalé proudění dechu může vzbudit hrůzu pro provázející  je bezčasovost, neohraničení ničím, a proto také naprosté osamocení. To je všechno odstrašující. Na druhé straně však je dobré z toho získat zkušenost, neboť pak člověk uvidí, že mimo skutečnosti je všechno marnost. A můžeme jen připomenout: ti, kdo dosáhli bezčasnosti, jsou lidmi naprosto vyjímečnými, s nimiž se nelze setkat.

REINKARNACE

(z lat.) znovuvtělení. Podle primitivních náboženských názorů se znovuvtěluje duše člověka, sídlící za života v jeho těle. Ale buddhismus vykládá reinkarnaci docela v jiném smyslu. Představuje si to tak, že všechny síly bytí dohromady tvoří podmíněně ucelený svazek, jehož energie, daná sklony, chtěním a vůlí k životu. Učiní z tohoto svazku přilnavého a aktivujícího činitele, který si vyhledá vhodné tělo ke své reinkarnaci. Tento budhistický názor vyplynul z psychologického rozboru bytí. Při dobré analýze svého nitra můžeme zjistit, že síly našeho bytí mají tendenci ulpívat na všem , co slibuje příjemný zážitek, a chtějí se uplatňovat tak, aby byl život zachován. Od tohoto zjištění není daleko k poznání, že tyto síly jsou jen podmíněně závisle na těle, že se dovedou uvolňovat v nejnižší fázi tím způsobem, že člověk není svým duchem u sebe sama, nýbrž předmětů svých žádostí, čili že je odtělen. Při dalším průzkumu vysvitne, že toto oddělení ve formě nepřítomnosti duchem u sebe sama je  v době smrti pouze dokonalejší; lze vystopovat i to, že v kritických momentech se tato nepřítomnost jeví jako hledání nového, příjemnější ulpění, čili hledání nového sídla, reinkarnace.

Duše se tedy nepřevtěluje. Převtěluje se pouze soubor sil bytí, nebo¶ je k tomu podněcován vůlí být nebo žít. Při přesné analýze tedy skutečně reinkarnuje týž člověk, ale v jiné než jednoduše pochopitelné formě. Proto se v novém vtělení nemanifestuje vědomí minulého života, nýbrž linie, již zachovává energie novým vtělením opět zesílená. V novém  vtělení tedy máme téhož člověka, ale také nikoliv, nebo¶ jeho vědomí je pouze průvodcem jeho jedné existence.

Nejzajímavější zkušenost v reikarnaci nám může dát mystické úsilí, směřující k rozsáhlému sebeponoření až na dno vlastní bytosti. Kdesi na cestě k tomuto centru mystik naráží na tkanivo bytí, rozvíjející se vždy do minulosti v konkrétních vztazích k hmotným bytostem. Nejzajímavější na tom je, že toto tkanivo nejde vždy po linii vlastního rodu. To vede k poznání, že "duch" se může dědit nikoli jen prostřednictvím těla. Může dokonce přecházet z jedné linie rodové do druhé asi tak, jako když se učiníme duchem nepřítomní zde a přítomní jinde a zapomeneme přitom na dřívější pobyt našeho ducha, na pobyt třeba právě v našem těle. Je-li tímto místem tělo jiného člověka, zdá se , že vše vždy nebrání tomuto přemístění; existence sympatií a nesympatií umožňují přechod do jiné rodové linie a tím vlastně převtělení z jednoho rodu do druhého. Jenom tak je totiž možné, aby karmickými zásluhami nebo nezásluhami přecházel člověk z jedné linie do druhé, kde naléhavěji vyžije osud, který si svým počínáním připravil.

Reinkarnace tedy pro mystiku není otázkou víry, nýbrž výsledkem poznáním pocházejícího z průzkumu vlastního bytí metodou mentálního ponoru. Nezapomínejte, že "po Adamovi jsme všichni příbuzný", potomci rodu, ale diferenciace vytvářená karmou rody rozdělila a tím umožnila úzkoprsým lidem vtělovat se pouze v linii v jejich vlastního rodu. Předivo tohoto rodu však nesahá až do centra našeho bytí. Kdesi hluboko je předivo člověka spjato s celým lidským rodem, kdežto v centru nachází mystik prapůvod všeho. Ale může-li se člověk reinkarnovat až ve vztazích existujících v hlubokých vrstvách svého bytí, v centru už tato možnost není. Tam existuje příbuzenství pouze s Absolutnem. A do absolutna se může vybavit, jakmile všechny vztahy prostřednictvím přediva rodového, rasového nebo lidského přestanou být významné díky nelpění.

V otázkách reinkarnace je též velmi důležitým činitelem jáství. Jáství tu je duchovní silou, poutající procesující síly bytí a tvořící z nich vždy svazek, jímž jedině bytí je. A toto jáství je podmínkou variability funkcí životních sil; když totiž jáství smrtnými procesy nemá dosti sil zůstat výraznou skutečností, pak procesy podmiňující jsou převedeny na hnací síly, vyplívající z touhy po životě, kdežto jejich tendence jsou závislé na tzv. sanskárach a vasánách. Ty určí kvalitu budoucí reinkarnace jako výsledek konečného vyzáření životních sil z těla smrtí. Tato vůle žít a celý psychický mechanismus, jenž se na to váže, zaručuje každému věčný život, ovšem v měnících se podmínkách, jež jsou častěji špatné a nežádoucí. Proto jóga směřuje k zastavení kola života reinkarnace. A jedním z prostředků, jímž se jistě podaří odstranit pochyby, zda je možné je zastavit nebo nikoli, je vyhlazení životního pudu. Ale životní pud musí být vyhlazen jak  na úrovni vědomí, tak i v celém podvědomí, kde hlavně najdeme skryté příčiny spontánního psychického uchopování, čili životní pud v činnosti.


S

SAMÁDHI

(sans.) extáze, vytržení; osmý člen Pataňdžáliho jogického školení. Běžný význam slova samádhi značí ponoření mysli už vůbec nerušené zevnějškem. To je předpokladem přenosu nebo přesunutí vědomí do oblasti zaempircké, transcedentní. Neznamená trans, ani extázi, nýbrž ponoření, v němž se mysl i vědomí uvolnily z našeho světa a zakotvily kdesi  za jeho hranicemi ve skutečném i pochopitelném smyslu. Proto se v buddhismu slovem samádhi míní soustředění prováděné mimo vměšování rozruchů pramenících z neodstranění pěti překážek.

Samádhi je exaktně hodnotitelný stav mysli. Souvisí s její nečinností, jež byla výsledkem jejího metodického a systematického potlačování její činnosti, což se dělo ve stále se prohlubujícím noření  sebeuvědomění do centra vlastního bytí. Když se však sebeuvědomění noří do nitra, nemusí vždy směřovat do absolutní nehybnosti jako svého vlastního prostředí. Podle stupně vnitřní vyzrálosti člověka pro zřeknutí se nebo nezřeknutí se světa, může noření se do nitra vést k různým stavům prožívání, např nadpozemského nebo nadsmyslového, čímž bývá stav samahádi obměněn. Kdo na základě neúplné vnitřní vyzrálosti touží třeba po slastném smyslovém prožívání, dosáhne dokonalého znehybnění mysli  v samádhi právě na duševní úrovni, kde kvalitativně takové prožívání existuje jako přirozený stav. Vytváří-li však stupeň vnitřní vyzrálosti předpoklady pro zakotvení vědomí v oblasti nadsmyslového blaženého prožívání ve sféře čistých forem, bude výsledný stav mentálního školení, samádhi, znamenat realizaci tohoto stavu vědomí. Když však ten, kdo směřuje ke stavu samádhi, je duchovně zcela zralý, a proto jakoby přirozeně směřuje do oblasti příslušné prázdnoty jako prostředí pro své osobní vědomí, u toho bude výsledným stavem mentálního školení absolutní zastavení duševní činnosti. To je tzv. Nirvikalpasamádhi, jehož výsledkem  je dokonalé odumření vůči smyslovému smyslu a vznik vnitřní svobody, která mu poskytuje možnost vidět, do jisté míry se zúčastňovat, procházet nebo být v kterémkoli ze světů v kosmu, jejichž odezvami jsou různé stavy vědomí u člověka.

Nesrovnávejme tedy samádhi s extazí, jak se někdy stává. Extáze znamená vytržení z místa pobytu nebo existujícího duševního stavu do nového místa pobytu nebo existujícího duševního stavu; toto vytržení se přitom děje prostředníctvím mentálního upětí směrem ven, mimo vlastní bytost, takže nemá charakter interního osobního prožívání. Extatik jde tedy z bytosti ven za senzací; ten, kdo vstoupil do stavu samádhi, jednak identifikuje, jednak prožívá stavy vědomí, které jako vrstvy tvoří hierarchickou řadu stavů, jimiž je vroubena cesta z periférie bytí do jeho centra.

Kvalita stavu samádhi se však také různí podle toho, v jakém poměru je jogín ke světu. Jestliže v presamhádických stavech své tělo zanedbával, neuvědomoval si je intenzivně, pak jeho duch bude od těla oddělen a on proto nebude moc prožít samádhi ve stavu bdělého vědomí. Podle okolností se bud ztotožní s předmětem své koncentrace, např. s božskými nebo jinými stavy, takže jeho tělo bude jevit známky zevní netečnosti, nebo je zcela opustí; pak se jeho samádhi bude podobat komatům různého typu. Někdy se jeho stav může podobat tranzu, v němž bývá tělo ztrnulé, nebo hlubokému komatu, ze kterého se bud opět a opět probouzet, nebo¶ k němu dospěl vědomě koncentrací mysli, což zaručuje zachování potenciální životnosti.

Tento druh samádhi se podobá spíše zimnímu spánku zvířat než čemukoli jinému. To je zaviněno tím, že jogín k němu nedospěl s vysokou ideou, nýbrž spíše jako někdo, kdo chce lehce utéct před těžkou problematikou života. Když však dělá jógu jako průzkum života a bytí svého druhu, pak dospěje k samádhi s plným uvědoměním si těla. To je předpoklad, že duch bude jaksi v eztázi, kdežto tělo ztrnulé jen do jisté míry, takže k potlačení vědomí , ke komatu vlastně v pravém slova smyslu nedojde.

Všechno tedy záleží na tom, jakým způsobem se člověk propracovává k samádhi. Správné a k osvícení vedoucí samádhi, při nemž člověk uvědomuje tělo tím důkladněji, čím hlouběji a intezivněji se soustředuje. Ale není dobré ani správné, když se na tělo v procesu koncentrování zapomíná, nedbá ho a věnuje se pouze stavům, které kvalitní koncentraci zpravidla provázejí, totiž stavům štastným, jež jsou však od našeho těla odtažité. První způsob postupu k samádhi má - ovšem jen zpočátku své zdánlivé objektivní nedostatky, nebot nejde vše rychle k extázi; ale pokud člověk touží po poznání, pak extatické stavy lehko oželí. Poznání samo také totiž ústí do extaze, ale je ve smyslu tibetské mystiky: do extatického stavu mysli. To znamená, ze mysl je stále ve vytržení, zatím co duch člověka je schopen setrvávat v našem světě, což se jeví jako sepětí extatického ducha s duchem praktickým.

Ani v józe nesmí tedy člověk postupovat neuvážlivě jako někdo, kdo se bezhlavě žene za nebeskými, božskými nebo nadbožskými stavy. Strast, která zpravidla člověka na cestu jógy uvádí, není nikdy toho druhu, aby si člověk žádal útěk z tohoto světa. Naopak. Je to specifický způsob snahy naplnit tento život vším, co jako ujasněné i neujasněné touhy člověka žene vpřed. Když se člověk zmýlí a dělá jógu v tom smyslu, že z tohoto světa a života utíká, ukáže se, že dělal jógu, jaká nikoho nevábí. Získal sice efektní odtažitost od světa, domnělou nezranitelnost okolnostmi a osudem, ale světské touhy mohou tento stav provázet tak dlouho, dokud člověka nestrhnou do světa zpět, i kdyby to mělo trvat více vtělení.

Člověk chce poznat. Chce dosáhnout vítězství nad světem, ale v jeho nitru je vždy přání, aby to bylo vítězství toho, kdo analýzou všechno rozložil a tím si dokázal, že vše je nezajímavé. Než k tomuto poznání dospěje, dosáhne poznání jiného, toho, jímž si svět podrobí, nebo si s ním alespoň bude vědět rady. Když potom svět opustí, opustí jej jako někdo, kdo může poctivě tvrdit, že už v něm nic zajímavého nemůže ani získat ani najít.

Pro vstup na cestu vedoucí do samádhi není tedy dobré vycházet ze vzrušení a ukvapenosti, k nimž by došlo proto, že nám svět hned neplní naše přání. Energický postup nás může totiž dovést až tam, kde začíná tělesná ztrnulost pocházející ze všeobecného soustředění sil bytí; to už je moment, který neumožňuje vrátit se zpět do původních podmínek. život může být pokřiven nebo z úzce osobního hlediska zkažen. To je věc tak nepříjemná, člověk už není ani dobrým jogínem ani člověkem schopným ve světě. Když však stoupí na tuto cestu s úmyslem prozkoumat, co jóga poskytuje, pak tam , kde začíná u prostě si počínajících lidí ztrnulost těla z vnitřních předpokladů, začíná být průzkum nejzajímavější. Člověk poznává zákony života a karmy, bezpodstatnosti všeho dění a tím i osobního žití a vše potom vyústí do odpoutanosti se zachováním předpokladů k úspěšnému zkoumání metafyzických a metapsychických veličin, což dává poznání nejvyšší.

Samádhi, které člověku udělí fyzickou ztrnulost a vpravdě jen zimní spánek zvířete, není k ničemu dobré. Takový člověk může být pro fyziology zajímavý, ale přesto na něj nakupí tolik podezřívání a pochybných měřítek, že to nevede k ničemu dobrému. A kromě toho" je vábné utíkat od života bez vymazání primitivních tužeb? Zimní spánek nezmění zvíře. Když se takové zvíře probudí, je to totéž zvíře se všemi nedokonalostmi;  to je perspektiva naprosto nevyhovující

SAMBHOGAKÁJA

"tělo dokonalého vybavení" nebo též "božské tělo dokonalé krásy", jedno ze tří kájů. Dharmakája znamená pravdu nebo moudrost o sobě neznázornitelnou, bezbarvou, neosobní absolutno. Sambhógakája znamená projevenou moudrost, znázorněnou pěti nebeskými buddhy, z nichž každý září v jiné barvě. Jsou to dhjánibuddhové Vairočána(bíla), Akšóbha(blankytná), Ratnasambhava(žlutá), Amitábha(červená), Amóghasiddhi(zelená). Třetí mystické tělo, nirmanakája je "zázračně transformované tělo", jež nosí vtělení buddhové. Podle učení mahajány jsou tato tři základní těla sice prvotní emanací absolutna, přitom však dharmakája představuje jeho prvotní projev jako nediferencovanou kvalitu, sambhogakája tutéž kvalitu ve znacích(moudrosti), nirmánakája pak zformování kvality dharmakája.

V opačném sledu nirmanakája znamená stav, který se připisuje buddhům, kteří se vnitřně již odtělili a již nyní žijí v jasuplném éterickém těle, jako např získal Ježíš po svém vstání z mrtvých. Když nositel buddhického ducha postoupí dál na vývojové cestě, jeho tělo zvané nirmanakája zanikne a on se stane vlastností nebo vlastnostmi, což je sambogakája. Když si silou setrvačnosti zachová postup silou oblastí znaků a vlastností, odtělí se úplně a to je dosažení stavu dharmakája. Všechna uvedená těla bývají označována výrazem trikája.

SANSÁRO

věčný koloběh zrozování a umírání, svět neklidu a klamu. Sansárický je každý jev, pokud jeho já i jeho bytí podléhá změnám vynucovaným přírodními zákony. Existence těchto jevů je pak udržována stálým chtěním, jímž já strhuje stále nové a nové materiály, z nichž je bytí vytvářeno; v jiném smyslu je pak já něčím jak vlnou na moři tohoto materiálu, která se posouvá po tomto moři a nepřestane se posouvat, dokud tu bude vůle k životu, ona pohonná síla podobná větru vzdouvajícímu hladinu vody. Jde tedy o to, aby ona pohonná síla zmizela tím, že vůle k životu bude potlačena; pak já přestane být vlnou na moři tvůrčího materiálu, což je jediný způsob na odstranění osobní strasti.

Lidé se domnívají , že toto řešení životní strasti je útěkem od života, životní negací, ale nedomyslí, že jiné řešení není vůbec možné. Nebo¶ když přehlížíme dějiny lidstva, najdeme v nich sice snahu odstranit nedostatky, jimiž trpí, ale také se je odstranit nepodařilo a nikdy je odstranit nepodaří. Důvody jsou spíše psychologické než jiné. Dokud existují lidé chtivý majetku a moci, vždycky budou ostatním lidem připravovat peklo, protože majetek i moc chtějí získat násilím. Kdesi v zákoutích,  která už těmto lidem neimponují, mohou vegetovat snahy odstranit strast a neduhy hospodářského a jiného rázu. A trvá sansáró, věčné kolotání zaslepenců, kteří se vždycky vypnou do nadějí, aby pak byli zklamáni a jako dobytek vláčeny na jatka, kde se loučí se životem s výkřikem: "chceme žít!" A to je nový popud proudu energie, aby se zase vytvořilo bytí a hra se opakuje dál a její konce nejsou v dohledu.

Kdo se zříká světa jako věci nezajímavé a nepotřebné, vyhne se především zklamání a rozbití nadějí. Nic nechtějící člověk může být skutečně spokojený. Nevyhne se tím sice smrti, ale může prožít život bez toho, že ho někdo, když dobíhá ke korytu vysněného ráje, odstrčí, zabije, zničí, zatlačí do strasti. Jelikož se toto všechno nestane, bude se moci rozvíjet do tvůrčích šťastných pocitů, které tvoří příznivý osud , štěstí. A štěstí se pak už stává vlnou přenášející ho přes smrt bez zděšení a výkřiků, do lepších životních podmínek. Když pak jeho touha být nebo žít úplně zhasne, bude osvobozen. Sansáró je cosi strašného. Je to sít pavučiny a lidé, kteří se nezříkají světa, jsou mouchy v ní. A pavouci osudu číhají kdesi v této pavučině, aby o jejich osudu sami rozhodli. Zřeknutí je podmínkou neupadnutí do této pavučiny.

SEBEPOZOROVÁNÍ -

má mít dva aspekty: pozorování povrchu a pozorování nitra.Pozorování povrchu se vyznačuje tím, že víte, co dělají vaše ruce, nohy , hlas a jakou máte mimiku, čili vás to vede ke společenské vychovanosti v zevním smyslu a k mystickému zdokonalení na povrchu; jím se totiž dociluje mystická dokonalost v celku. Je nutno dávat pozor, aby se sebepozorování povrchu nestalo pouze formulí o sebepozorování, nýbrž skutečnou kázní. Jinak by nikdo žádného úspěchu v mystickém školení nedosáhl. To znamená, že se vyžaduje práce a nikoli čistě teoretické vědomosti o tom , co se má dělat.

Pozorování nitra znamená, že víte, co činí váš cit, mysl, nálada, duševní stavy. A musíte o tom nejen vědět, ale také s tím vším něco činit. Musíte mysl odtahovat ode všeho, na čem chce ulpět, cit pozvedat, abyste se nestali tuhými, náladu musíte mít radostnou, duševní stavy se musí vyznačovat optimismem, vírou v dobro, spíš nadšením než vnitřní pokleslostí. Když toto všechno budete činit, sebepozorování se zjemní, takže už pak budete moci poznat, že bytí je souborem fyzikálních faktorů, které jsou v podmíněných vztazích k různým sférám životnosti a prožívání. teprve toto poznání umožní volit spásu nebo cestu nebeskými světy. O cestu nižšími světy totiž nikdo zájem nemá

SEN

v psychologickém smyslu se se obvykle považuje za opětné vybavování prožitku za bdění, příp. psychicky přepracovaných. Tato definice snové mechaniky  není, řečeno jednoduše, správná. Mohlo by se říci, že je "příliš vědecká", neboť se snaží podat vysvětlení, aniž se odváží přihlížet k nesčetným nevysvětlitelným jevům snového života. Jestliže "věda" takovéto nevysvětlitelné jevy prostě nepřipouští, pak se jen snaží problém snového života zjednodušit a tak život ochudit o mystického činitele.

Existují sny např. jasnovidecké, ale také prorocké. První druh buď podle skutečnosti nebo v symbolech zobrazuje snícímu člověku děj, která se právě odehrává mimo dosah jeho smyslového vnímaní. Druhý druh zobrazuje též podle skutečnosti nebo v symbolech událostí budoucích.

Z mystického hlediska je snový život podmíněn vnitřními vztahy snícího člověka k centrům formujících se událostí, které se ho mají dotknout. Někdy jde (v náležitě pasivním stavu) o vnímání úmyslů lidí, kteří chtějí nějakou událost připravit, jindy o vnímání vlastních stavů, které se stávají významnými činiteli připravujících se osudů. V obou případech jsou kontakty, přenášené vnímání do vědomí lidí, velmi jemné, ale vždy velmi konkrétní; kdyby nebylo nitro nebylo stále přehlušováno upětím celé duševnosti do vnějšího světa, pak totéž, co zprostředkuje snění , by vnímání "dopravilo do vědomí tak, jak se to děje smyslovým vjemy zcela zevního rázu

¬ije-li člověk převážně ve vztazích k zevnímu světu, neubírá to nic na jeho trvalém zapředení do formujících se osudů na úrovni dejme tomu příčinné. A osudové událostmi čím jsou vyzrálejší  a blíže k uskutečnění, tím víc se derou do vědomí; když je toto vědomí zaměstnáno jinak než pozorováním vlastního bytí, člověka, pak podle okolností je dozrávající osud uváděn do vědomí právě sny.

Sny předvídající budoucí události svědčí také o tom, že je člověk zapředen do oblasti formujících se osudů. Není proto nic chybnějšího než se domnívat, že události nejsou vůbec připravované, nýbrž že jsou dílem okamžiku nebo náhody. Velmi pečlivý průzkum nitra ukazuje, že člověk je vrostlý  jak do své přítomnosti, tak i minulosti i budoucnosti; pouze jeho psychická organizace jeho bytí umožňuje někdy lépe , jindy hůře tyto tři doby sjednotit do přítomnosti. Snový život bývá někdy na spojnici tří dob; proto mohou vyvstávat sny oznamující budoucí události.

 

SEX

pohlavnost, pohlavní chtivost, pohlavní pud. Duchovní a mystické nauky obecně přikazují sexuální zdrženlivost. Z toho lze dedukovat, že pohlavní zdrženlivost přímo souvisí s duchovním a mystickým vývojem nebo dokonce je tento vývoj přímo na ní závislý. Ve skutečnosti se sexuální zdrženlivostí řeší otázky pouze duchovní a psychologické. Když rozdělíme problémy sexuální zdrženlivosti z tohoto hlediska, dospějeme ke třem hlediskům: speciálnímu, obecnému a prostému.

Ze speciálního hlediska je sexuální zdrženlivost nezbytná proto, že sex je nejmocnější hnací silou bytí, která se nadto projevuje dosti mnohostraně. Tuto hnací sílu i její obměňované tendence musí mystik nezbytně dobře znát. To je možné jen prostřednictvím absolutní pohlavní zdrženlivosti. Právě její pomocí člověk pozná, že všechno jeho snažení, a¶ už světské, nebo duchovní, je podmíněno pohlavním pudem, jehož projevy jsou za příslušných psychických podmínek modifikovány od prosté pohlavní říje až k nejidealističtějším podnětným silám.

Prakticky má sexuální zdrženlivost dovést každého až do stavu, kdy jeho bytost klade požadavek "pohlavního partnera za každou cenu". To teprve je psychologický moment, jenž člověka dovádí k poznání, která to hnací síla v jeho životě nejvíce rozhoduje. Pohlavní pud se už přestane přetvářet v budovatelské nadšení, v erudici jakéhokoli druhu nebo v rozličné idealistické touhy; pak se vždy jeví pouze jako pohlavní pud. To je moment poskytující člověku realističtější pohled jak na sebe, tak i na okolní svět. Proto od tohoto okamžiku, kdy se člověku podaří získat správné poučení, dospívá postupně nejen k vítězství nad pohlavním pudem, nýbrž také k poznání, jakým způsobem lze poskytovat pohlavnímu pudu volný průchod, aniž dochází ke kolizi s mystickými příkazy.

Z obecného hlediska se sexuální zdrženlivost musí přikazovat proto, že se pro ideál mystického uskutečnění nenadchne člověk kolektivně, nýbrž pouze individuálně. Nebesa na to reagují tím, že hledajícího zavalí nebo zalijí svými vlivy. Není-li novic už předem rozhodnut nedat průchod projevům pohlavnosti, pak dotyk jeho těla s nebeskými vlivy jeho sexuální pud zesílí tak, že vyvolá podmínky k získání pohlavního partnera, zpravidla však nevhodného typu.

Když tedy tento partner právě nezahoří stejným mystickým nadšením pro týž mystický ideál, stává se novicovi svodem nebeských vlivů do sféry prožívání, v níž tonou všichni světští lidé. Novic se tím stává "hříšníkem", který permanentně profanuje nebesa i jejich působení. Tím se dostává postupně k vlastnímu prokletí, jehož výsledkem bývá nejen návrat do jeho dřívějšího neutěšeného duševního stavu, nýbrž dokonce do stavu zhoršeného - podle bible k "horším věcem na konci, než tomu bylo na začátku". Kromě toho tento "trest" nepřichází pouze po tzv. pohlavním poklesku, nýbrž i po navázání duševních vztahů s nevhodným pohlavním partnerem. V ezoterismu se dokonce dovíme, že takto přišla na svět technika a s ní i to, čím nás zatěžuje a trápí.

Když tedy někdo nadšením vzešlým z obměněného duševního napětí dojde k vypětí svých sil k nebesům, což se většinou pojí na seznámení se s mystickou naukou, má se s ozvěnou tohoto vypětí, manifestujícího se jako pocit nebeského omilostnění, uzavřít do sebe, aby nesdílel tyto stavy se světskými lidmi a nepřispíval tím k rozmnožování zla na světě. Není to otázka duchovní, nýbrž čistě psychologická; poznání duševních akcí a reakcí. Jako mystický fakt z toho vyplývá, že právě tímto způsobem upadají ti, kdo nedodržují mravní předpisy dané mystickou naukou, do velmi bědných stavů - novic dokonce může takto dospět k pocitům viny, jež jej přivedou až k šílenství. To podpovrchové psychické síly, dané do pohybu mystickým vypětím, konají své dílo. Je dobře obezřele se vyhnout tomuto úskalí.

Z prostého mystického hlediska není pohlavní život na překážku, pokud je mezi mužem a ženou ideální soulad v názoru na mystický cíl. Tu je možno počítat pouze s přirozenými následky, o nichž se kdesi v mystické literatuře praví, že jeden král, který žádal rady od světců a asketů, byl jimi odmítán; žádali, aby za nimi král sám chodil, oni se obtěžovat chozením za ním nebudou. To krále přivedlo na myšlenku přikázat asketům, aby se oženili. Pak už ostatní přišlo samo sebou. Když měli rodiny, asketi chodili neustále za králem, zda nepotřebuje jejich služby nebo rady. To jsou přirozené následky toho, když se dá volný průchod pohlavnosti. Leč při ideálním souladu obou pohlavních partnerů ve snaze dosáhnout mystického cíle tvoří oba jednotu; když oba tito partneři dodržují zásadu nesdílení nebeských ovlivnění s ostatními světskými lidmi, pak jsou oba jako jeden. Trápení z toho vzniklé je už jen malé, jako je např. zpětný odraz nemoci jednoho na druhého a cosi podobného.

Jestliže však ten, kdo upřením se na nebesa dosáhne omilostňujících vlivů a pak vstoupí do manželství se světským partnerem, uvede na sebe nejen permanentní prokletí za profanaci nebeských sil, kvalit a prožitkových procesů, nýbrž propadne tomuto prokletí i za to, že žije v konkubinátě, jehož výsledkem jsou nesnáze neštěstím pronásledované rodiny - leda by přijal stav mravní zkaženosti; v tomto případě následky chybného postupu přijdou odjinud.

SEX-APPEAL

pohlavní přitažlivost, erotické kouzlo. Sex-appeal zesiluje sexuální zdrženlivostí, ale podle mystických příkazů má být potlačován tím, že zdržující se člověk příp. se i zaklíná do stavu nejobyčejnějšího. Tento předpis je stanoven proto, že zesilující erotické kouzlo zatarasuje mystickou cestu stále novými druhy obdivovatelů, kteří mohou v mysticky pracujícím člověku vzbuzovat sympatii; jejím vlivem může být opět stržen smyslovým světem, kterého se má už na počátku mystické cesty zříci. Jakmile je sex-appeal potlačen, je mystik zpravidla opuštěn svou dosavadní společností, zato další se mu začne nabízet. To je ukazatel, že zřeknutí se světa bude pravděpodobně úspěšné.

TĚLO

TULKU

(tib.) "tělo proměny" vtělených lámů, tzv. žijících buddhů. V podstatě jde o stav závisející na dokonalém sebeuvědomění, to jest sebe jakožto já i těla jakožto schránky já. Když toto sebeuvědomění trvá velmi dlouho, přestává člověk ztrácet sebe sama z vědomí nejdříve za běžných okolností, kdy množství dojmů může vědomí sebe setřít, ale později i za kritických okolností, jež jiné lidi z těla doslova vyhánějí do té míry, že jejich osobní uvědomění zháší. Když se člověk dostane tuhou kázní sebeuvědomování až na tento stupeň, předpokládá se o něm , že posune uvědomování si sebe sama do nejtěsnější blízkosti okamžiku smrti a to mu umožní upamatovat se na existenci, právě rušenou smrtí, v novém vtělení, k němuž nedochází pouze výjimečně.

Při hodnocení stavu uvědomování před smrtí těla z hlediska času je nutno připomenout, že poměry se mění až v posledních, , téměř už časově neměřitelných okamžicích. Je nutné setrvat vědomím v těle až do okamžiku, kdy se smrt chápe vlády nad tělem; je to psychlogický moment, kdy člověk doslova vidí rýsovat se nový svět, což už souvisí s hledáním místa vtělení. Není-li vzpomínková nit přesunem vědomí z tohoto do nového vtělení narušena, je upamatování se v nové existenci na starou téměř nebo vůbec dokonalé. O tulku se předpokládá, že takto odcházejí ze světa. A když se tulku příliš dobře neupamatovávají na předchozí svou existenci, přece tu je nesčetně znaků totožnosti těchto dvou existencí , totiž zemřelého a právě zrozeného tulku. Kromě toho vystupují i záblesky vzpomínek, jež tulku poznávají jako ozvy minulosti přesahující okamžik jejich vlastního současného narození.

Z praktického hlediska je posouvání hranice uvědomění do těsné blízkosti okamžiku smrti velmi užitečné i jako životní zkušenost. V novém vtělení jsou lidé, jimž se toto daří, vždy lépe fundovaní a nebývají tedy otroky vnějších okolnosti jako jiní lidé. Jasná vzpomínka na minulou existenci tu hraje roli až ve řadě jako okultní fenomen, který člověka z tohoto světa vyřazuje a pozvedá od světa transcendentního.

TULPA

(tib.) magická podoba, fantom, vytvářený tibetskými mystiky vtisknutím jasné představy do vizuálního prostoru. Prostor sám obstarává dozrání t. do té míry, že může být viděn a považován za skutečnou bytost. Vytvářet t. se hodnotí jako světská schopnost, jež může být vypěstována kýmkoli.

TUMO

(tib.) "vnitřní teplo", vzbuzované určitým jogickým cvičením; umožňuje tibetským mystikům, kteří je provádějí, aby chodili oblečeni pouze lněným rouchem i za nejsilnějších mrazů. V našem pojetí se toto teplo vyvolává dostředivou koncentrací mysli, která strhává ostatní bytostné síly k dostředivému toku; tento fenomen vzbuzuje jakousi kompresi nábojů těla, což již samo budí vnitřní teplo. Tumo má tři varianty: teplo fyzické, psychické a duchovní. Fyzické teplo se vyvolává kompresí fyzických nábojů, resp. nábojů fyzikálních, psychické teplo napětím duševním a teplo duchovní, jevící se ve vývoji různých stavů blaženosti, čirou bdělostí, která musí být kontrolována připomínkami těla.

VIBRACE

kmitání, chvění. Mystika má zájem na vyvolání vibrace základních fyzikálních nábojů jevů nebo stvoření, které vždy vzniká křížením sil v gravitačním poli. Pouze počet kmitů v určité časové jednotce rozhodnuje o fyzikální kvalitě jevů těmito kmity vyvolaných nebo vytvořených. Z hlediska fyzického bytí a jeho smyslových schopností tvoří vibrace tři základní faktory poznatelné přirody. Jsou to: a)druh kvality vědomí ; b) okruh bytnosti nebo sféry psychické, do níž jsou zahrnovány všechny jevy astrální nebo jevy sféry neviditelné jejichž existenci lze zjišťovat buď smysly jogou zostřenými, nebo fyzikálně; c) okruh sféry fyzické. Každý z těchto faktorů nebo okruhů jevů dovoluje dělit tyto jevy nebo skutečnosti vizuálně. Všechny tyto jevy a skutečnosti jsou rozdílné zevně i vnitřně a tato jejich rozdílnost je způsobena kmitočtem základních fyzikálních částic v elektromagnetickém poli, což vždy způsobuje, že se tento kmitočet vyjádří nějakou formou nebo jevem. Forma nebo také bytí je ovšem zase gravitačním činitelem se třemi okruhy vibrací, takže je považována za mikrokosmos.

VĚDOMÍ

nejvyšší kvalita skutečnosti jako jev fyzikální. Z hlediska animální přírody pak je vědomí nejvyšší životný element a tím i prvek nadřazený zákonům, vládnoucím všem funkcím organismu. Kvalitu zvanou vědomí, poznává jogín ve třech aspektech : v prvé řadě v nejvyšším aspektu, vědomí nadosobní nebo kosmické, jež se dá také poznávat jako latentní jas obsažený v celém kosmickém prostoru; potom vědomí empirické a posléze podvědomí.

Kosmické vědomí lze považovat za původ živé přírody, za živou esencí vesmíru. Jeví se nám jako hvězdný oblak, substance kosmické prázdnoty. Ta se postupně přetváří ve slunce a planety, ve tvary, jež se po vypršení lhůty svého bytí zase rozpadají v prach a později v substance, v nesoudržné částečky rozplynulých nebeských těles. Tento kosmický prach se zčásti slučuje ve hmotu, zčásti v prázdnotu potenciálně živou, totiž ve vesmírné vědomí. Toto vědomí je kosmický jas, jež nelze postřehnout smysly; proto je můžeme považovat za kvalitu bezmezné prázdnoty a tudíž i za vizuální temnotu univerza. Čili je to vlastně vědomí, jež je podle Mojžíše světlem stvořeným Bohem prvního dne jeho tvoření, kdežto hmotné světlo, světlo slunce a měsíce až ve dni čtvrtém. Z funkčního hlediska je kosmické nebo vesmírné vědomí kvalitativně totožné s vědomím bytostným. Při této jeho identifikaci může dělat obtíž nezbytná představa o univerzu jako živé bytosti; ve vysokých školách mystických je vždy univerzu pokládané za živou bytost.

Empirické, denní vědomí můžeme zase rozdělit ve vědomí prosté či bytostné, jehož funkce jsou takřka autonomní, pak ve vědomí projevující se vyhraněným jástvím a posléze ve vědomí smyslové.

Prosté bytostné vědomí, to je vědomí empirické, denní , se zúčastňuje na životě jako jeho průvodce; při povrchním zkoumání jeho funkcí může vzniknout dojem, že je druhotným jevem žití, jeho výplodem nebo emanací. Ve skutečnosti však je esencí bytí, která tím, že se vyhranila, navrstvila na sebe hmotné materiály asi jako gravitačně silné těleso v kosmu může zachytit satelity, jež až dosud bloudily prostorem daleko od svých původní center. Když však tyto materiály vědomí jakožto kvalita svého druhu získalo, začal v nich být činné v podobě prostého bytostného vědomí. zde pak, v dalším životním sledu, toto vědomí zprostředkovává kontakty organismu se světem prostřednictvím vjemů, čímž také udržuje v chodu všechny funkce organismu, dokud nejsou závažně narušeny disharmonií ve všech jeho funkcích.

Prosté bytostné vědomí je v józe velmi důležité. Především proto, že je lze přivést do rozkyvu, který se přetváří v jeho variační schopnost, jejíž hoření a dolení hroty mohou přesáhnout hranice vymezené smyslovým vjemům. Tímto způsobem získává jogín velmi vhodný nástroj k průzkumu hlubší podstaty bytí i života. Je totiž naprosto jisté, že neuschopní-li člověk toto empirické vědomí k větší amplitudě, zůstává jeho svět omezený proto, že jeho postřehy mohou převádět do jeho vědomí pouze masu zevních jevů; podstata mu vždy zůstává skryta. Když výška donutí empirické vědomí k většímu rozkyvu, překročí jako bytost schopná užívat tohoto vědomí hranice běžných smyslových skutečností, u těch se poměry značné mění při okrajových fyzikálních činnostech, uzavírajících každou sféru do přesného rozměru.

K většímu rozkyvu přiměje jogín "vlnící se " empirické vědomí koncentrací mysli. Když mysl nemůže těkat, protože je pozornost řízena na jeden předmět, by¶ fiktivní, v těle, pak prosté bytostné vědomí nezůstává nehybné, ale snaží se dostat ze své momentální tísně alespoň pohybem vlnivým až kmitavým. Když se jeho pohyb stal kmitavým, pak je pozornost jogína schopná registrovat "zasmyslové" skutečnosti: onen svět, který se nám při duševní netečnosti skrývý za čarou červenou, kdežto při pozvednutí ducha za čarou fialovou. Když v tomto stadiu jogín nezapomene dále konkrétně myslit a vše si též konkrétně uvědomovat, pak se oba svět, ten za čarou červenou i fialovou, ukážou jako konkrétní. Tím se jogín dostal k možnostem zkoumat přírodu správným používáním mentální síly. Když však pochopí, že vědění pro samo vědění nemá cenu, pak nepřipustí aby tento rozkyv empirického vědomí zprostředkovával poznání, nýbrž bude jej tlumit. Když je variační schopnost empirického vědomí potlačována vůlí až ke kritickému minimu, pozná, jak dochází k smrti a též i čím se stává to, že smrt není koncem individua, ale jeho pokračováním v žití za jiných poměrů. Tak mohou jogínové prozkoumat nejen přírodu, ale i zákony života a smrti.

Druhý druh vědomí, vyšlehující vyhraněným jástvím je pouze fiktivní skutečnost, ale představuje duchovní faktor, vytvářející linii v rámci trvání určité karmy. Jáství je totiž v tomto případě silovým duchovní jevem, slučujícím silové momenty, z nichž e vlastně bytost stvořena; tyto momenty přivádějí vědomí na plán našeho zdánlivě tak skutečného bytí. Proto vědomí vyšlehující v ideji jáství, tedy v já, unáší všechny příčinné karmické síly bytí až k okamžikům smrti. Zde zase, v kritických okamžicích, na prahu života smrti, v já jehož hladina se zpravidla začne mocně vzdouvat jako vůle k životu, sdruží všechny karmické síly, jež se přidržují žití. Já samo je pak přenese na místo jejich určení podle zákona o realizaci karmických kvalit v určité existenci. Jinými slovy právě vědomí já je psychický činitel, jenž přenáší příčiné síly bytostných existencí k novým objektivacím. V okamžiku smrtí vědomí já tyto síly sdruží nebo sloučí a náklonnosti vzešlé z karmických dispozic je usměrní ke vhodné a jim odpovídající nové objektivaci. Potom jáství zaniká jako housenka v kukle a nový "motýl - vědomí " přeskočí na nový materiál, kde pokračuje v nepřetržité linii sebeobnovy.

Smyslové vědomí, třetí druh denního nebo empirické vědomí, vyšlehuje v akcích odpovídajících jednotlivým smyslovým vjemům. Buddhisté je rozdělují na vědomí oka, ucha, nosu, jazyka, a hmatu, k němuž přidávají jako další smyslové vědomí též vědomí myšlenkové, které jsme zařadili do kategorie prostého bytostného vědomí a do vědomí já. Touto klasifikací zjednodušili duchovní problematiku lidí na kázeň smyslů, její pomocí se odstraní chtivost jako činitel uvádějící odbojné karmické síly do nové a nové činnosti, která lidi zotročuje tak, že se způsobem života podobají spíš zvířatům než bytostem vládnoucím volně svou vůlí.Právě klasifikací jako jevů smyslového odstranily z problému životní strasti a vykoupení z ní i každou mystiku, která nehledá příčiny osudů jedinců v nich samých, ale v nadsmyslových silách, ovládajících je podle své vůle. Ale at už se v (puvodnim)buddhismu problém osobní strasti jakkoli zúžil na funkce smyslového vědomí, je jisté, že kázní na úrovni smyslového vědomí se vyvýjí ono vědomí myšlenkové, to se pak manifestuje jako prosté bytostné vědomí, jež do sebe pojímá prapočátky vzniku tvorů a jevů a to souvisí s vývojem blažeností, přislušejících buddhistickým vnorům. Tím myšlenkové vědomí ukazuje, že v poměru k zevnímu světu je člověk v počátečních duchovních stadiích vývoje tvorem plazícím se svým empirickým vědomím po zemi za jejími dary. Když se funkce smyslového vědomí kázní smyslů potlačí, vystoupí na scénu vědomí prosté bytostné, jež člověka vrací k jeho karmickému mládí, k jeho úplné nevinnosti.

Vzhledem k tomu všemu můžeme smyslové vědomí považovat za průvodce živých organismů, za jejich duchovní faktor, který tomuto organismu umožňuje žít a pomalu se individualizovat. Tím už vzniká problém věčnosti jeho existence, nebo¶ když si organismus něco uvědomuje, mnohé z toho chce a chtění je podněcují silou, schopnou udržovat v chodu síly sdružující všechny potřebné složky k vytváření a udržování tohoto organismu. Ve smyslovém vědomí je tedy klíč k rozvoji i k potlačení strastí, jimiž trpí všechno, co žije.

Třetí aspekt vědomí, podvědomí, je onou částí denního vědomí, jehož funkce se vymyká naší evidenci. Jeho jedna část náleží do fyziologické sféry, druhá do sféry psychické. První druh podvědomí je vlastně vědomí primitivní nebo subliminální, čímž je mu přiřčena úloha sjednocovat a inspirovat funkce orgánů tvořících vcelku bytost. Je téměř totožné s funkcí hmatu, jejž si musíme představovat jako tykadlo uvádějící nejjednodušší organismy do kontaktu s tím, co jim může sloužit za potravu. To je jeden pól v jeho činnosti. Druhý pól sdílí s organismem tyto kontakty a tímto způsobem se dostává do činnosti ve formě živého organismu každý útvar animální přírody.

Při jednoduchém pozorování funkcí tohoto druhu podvědomí nebo vědomí sublimálního se zdá, že z něho se vyvinulo vědomí empirické. Ježto však lze dobře vypozorovat, že toto podvědomí je od vědomí empirického dobře odděleno, tak dobře, že mezi nimi neexistuje sdílení uvědomovaných vjemů, dá se spíš soudit na to, že příznáme-li jejich činnost činnosti mozku- tyto druhy vědomí náležejí jeho různým vrstvám a že tyto vrstvy nejsou stavbou kontinuální, nýbrž zvratovou, strukturálně relativně dobře oddělenou. Avšak at je tomu jakkoli tento druh podvědomí ne neustále výkonný ; bez jeho funkcí bychom byli neschopni dovědět se o potřebách organismu, jejichž smyslem je jeho zachování. Obtíž při jeho identifikaci vzniká jenom proto, že těžko rozeznáme, zda jde o druh vědomí nebo pouze o smysl hmatu. Z vyššího hlediska ovšem zde není žádného rozdílu. Hmat je možno poznat jako smysl, jenž potenciálně živou buňku činí skutečně živou smyslem hmatu je organismu oživen a vybaven přiměřeným stupněm vědomí.

Psychický aspekt podvědomí je jednak abstrahovaným smyslem hmatu, hmatu intelektualizovaného, jedna duchovním prvkem v němž nacházejí živí tvorové svou jednotu. Podvědomí jako intelektualizovaný smysl hmatu se jeví jako činitel fiktivní; i když jogín zjistí jeho existenci, sotva najde, k čemu se jeho funkce vztahují. Ale totéž podvědomí jako činitel sjednocující na úrovni ducha celé lidstvo je skutečnost, z níž vyvěrají všechny mystické představy. Právě sledováním funkcí tohoto druhu podvědomí vznikla v indických filosofických systémech představa o světech zvaných pátála, podsvětích, neboť kvality tohoto podvědomí přímo souvisejí s různými kategoriemi citů a citového prožívání , jež se tak snadno pojí na různé produkty obrazotvornosti. Tady je pak kromě toho těžko poznat, zda tyto kategorie citů vytvářejí příslušné obrazy, či zda vystupování těchto obrazů souvisí s postřehy k nim příslušejících sfér a jejich obyvatel.

At však je tomu jakkoli, je jisté, že komu se podařilo empirickým vědomím prostřednictvím utlumení jeho normální funkce sestoupit na úroveň tohoto podvědomí, octne se vždy v podsvětí, rozdružené v různé sféry a personifikace, jejichž kvalitativní konkretizace je pak už závislá pouze na precizním sledování povahy citů, vlnících se pod úrovní denního vědomí.

Ve snaze poznat a identifikovat povahu a funkce vědomí dospěje jogín k zajímavému zjištění: vědomí ve svých jednotlivých aspektech není vždy uspořádáno tak jako např. dnes. Jsou-li bytosti ve svém celku mravně pokročilé, takže hlavní mravní závada, sobectví, je v nich potlačena ve prospěch dobře rozvinutého nelpění na věcech ukájejících smyslový chtíč, pak se stává nejvýznačnějším jeho nejvyšší aspekt totiž nadvědomí. Empiricky se to manifestuje jako moudrost a tím i vůle nechat žít. Když však lidé mravně degenerují, pak se nejdůležitějším aspektem vědomí stává vědomí smyslové, jehož mravním základem je utilitarismus. A když mravní závady zesílí, pak i empirické vědomí ztrácí na významu a vlády se zmocňuje v primitivní, subliminální. V opačném sledu jogín vidí že sublimální vědomí souvisí se stavem pod absolutní mocí tzv. sahadža-karmy. Tvorové, jejichž empirickým vědomím je v. subliminální, už nemohou chytračit a tím vytvářet osobní karmu. Chytračení už nejsou schopní a nemohou se vracet po vývojové linie zpět k rozvinutí empirického vědomí v našem pojetí a tím zase ke schopnosti vytvářet osobní karmy, jak je tomu u dnešních lidí.

Zpravidla se tento sestup a výstup opakuje; lidé dosahují a opět ztrácejí schopnost abstraktně myslit a s tím současně i schopnost chytračením se vyhýbat mnohým karmickým následkům své činnosti. To trvá tak dlouho, než budou životními zkušenostrmi dosti obohacení, aby pochopili, že cesta ke štěstí nevede snadným těžením ze situací, nýbrž ze správné mravní základny, přikazující žít a nechat žít. Pak se pomalu rozvíjí jen vyšší aspekt vědomí, totiž nadvědomí, a tím i všeobecně se uplatňující mravnost a moudrost. Jiné cesty v osudech světa není.

U kvality a funkce vědomí je zajímavé i to, že jsou v úzkém vztahu k tělu. Čím mdlejší vědomí, tím degenerovanější tělo. Je-li vědomí empirické velmi znehodnoceno, bývá i tělo deformováno. Běžné pozorování vede lidi k tomu, že vadnému tělu připisují a i vadné vědomí , jak j tomu je např. u kreténů, ale z jogického hlediska není jisté, že tělo je faktorem primárním, kdežto vědomí sekundárním. Některé ukazatelé mluví ve prospěch druhé alternativy; vadné vědomí je příčinou vadného těla.

Při stanovení definice pro vědomí vznikají některé nejasnosti. Zpravidla se do podvědomí zahrnuje všechno, co pochází z oblasti, která není v dosahu denního vědomí ačkoli některé z vjemů, jež nepramení z vědomí denního, pocházejí z nadvědomí. Rozlišení těchto dvou druhů vědomí však není tak nesnadné. Jestliže je dobře patrné, že vjemy tohoto druhu přicházejí ve stavu silně emocionálním , pak máme co činit s podvědomím. Vjemy pocházející z nadvědomí nepotřebují potlačit funkci dobře fungujícího rozumu. Konkrétně bychom se mohli řídit směrnicí, že inspirace, přinášející vědecký pokrok, pramení z nadvědomí, kdežto většina vjemů senzitivů pochází z rozvlněného podvědomí

Jinak je nutno vědomí chápat jako nejvyšší reálnou složku všeobecné tvorby. Projeví-li se vědomí jako jáství, a to at bytostně, nebo kosmicky, vždy se vymezuje; tím dochází k jeho postupnému zhutňování, až se stane substancí a v dalším stupni své degenerace samým stvořením. Proto je možné považovat všechno stvoření za vědomí ve specifickém projevu. Nevymezí-li se toto vědomí, zůstává v kosmu pouze duchovním světlem, světlem celého světa a i jeho bytostí a tvorů. A toto světlo svítí v bezedné propasti vesmíru v největších hlubinách bytosti, aniž může být obsáhnuto temnotou.

Z fyzikálního hlediska vědomí látkou nebo prasubstancí, která se vyvinula z absolutní prázdnoty, z našeho hlediska z vizuální temnoty vesmíru. Z toho důvodu je vědomím prvotním vesmírným jevem, jenž v organických sloučeninách zvaných živé organismy zastupuje prapůvodní kosmický element. Chceme-li je tedy definovat, musíme dávat pozor na to, zda je chápeme bytostně nebo kosmicky. Z kosmického hlediska může být vědomí pouze funkcí nebo silou v tvůrčím průběhu, kdežto z bytostného hlediska esencí, resp. materií primou, která je pro svou kvalitu faktorem nadfyzikálním.

Z tohoto důvodu musí probíhat resorpce fyzikálních faktorů bytostné existence do kosmické (absolutní) prázdnoty právě též kvalitou označitelnou v adekvátním projevu za vědomí; na úrovni této kvality poznávají jogínové svou bytost jako vesmírnou existenci, jež dosahuje absolutna tím, že se jí vezme její charakter rozpětím osobního uvědomění až do bezmezná. I tohoto důvodu lze vědomí poznávat pouze jako první projev absolutna, jeho první emisi, již můžeme vnímat hrubými smysly jako absolutní prázdnotu; v procesu bytostné proměny a v absolutno můžeme však poznávat vědomí jako prasubstanci stvoření, symbolizující vlastně tzv. Nejvyšší Uskutečnění. Proto se stalo, že v mystických spisech je výraz vědomí překládán jako nejvyšší stav, ale též jako jev nebo projev nebo funkce. Různá konkrétní hlediska v textech zřejmá to dokonce vyžadují.